Deadline

Problémy se termínem, čili, jak se dnes módně říká, s deadline, má často kdekdo. Dokonce o tom vychází řada studií, nedávno mě třeba zaujalo Umění prokrastinace. Je to prostě dobrý byznys, to, že mnozí neumí či nechtějí dodržovat stanovené termíny. A nemluvím o těch, co jsou jako olivy, tedy vydávají ze sebe to nejlepší, když je drtí a dohánějí vše na poslední chvíli. Termín prostě stihnou. Jak, není předmětem mé dnešní úvahy. Mě spíše zaujalo to, jak v obecném vnímání není permanentní nedodržení termínu nic špatného. Prostě to tak dneska je. Napadla mě tato myšlenka v okamžiku, kdy jsem sledovala, kolik škol třeba muselo posunout svůj začátek školního roku proto, že nebyly dokončeny naplánované stavební práce. Prostě stavební firmu nějaký termín jednoduše nezajímá. Sama mám podobnou zkušenost z vlastní školy, letos se naštěstí nic nerekonstruovalo. Ale dovedu si představit, jak to probíhá. Koncem června se musí končit dřív. Prostě firma přijde v půli června a přes to vlak nejede. Nu co, říkáte si, v červnu už stejně nic nevytrhneme, skončeme tedy dřív, hlavně, když bude v září vše hotovo. A má být, je na to smlouva. Takže se skončí, děti se radují, rodiče již méně. Začne léto a stavba stojí. Proč, čert ví, problémy s dodavateli, zaměstnanci či penězi…. Nejčastější argumenty, které mě ale nemusí zajímat. Něco se domluvilo, stanovil se termín, tak se má splnit. Celý červenec se nic neděje. Stavba ožije někdy v srpnu. A najednou je tu září a do školy se nemůže jít, protože plánované práce nejsou skončeny. Termín, čili deadline nikoho prostě nezajímá. A tak je to všude. Plánovaná rekonstrukce vedle v ulici měla skončit před týden. Současný stav vypadá, že skončí nejdříve v listopadu.  Vedlejší rozbouraný dům také přes léto stál, nikde nikdo. Nyní pro změnu pracují dlouho do večera, ba i v sobotu a v neděli, nějaký klid je nezajímá. Oni dohánějí svůj termín, co byste chtěli...?

A zdá se mi, že situace se spíše zhoršuje, než aby spěla k nápravě. Je to docela děsivé, kam až to může dojít. A tak si kladu otázku, zda má třeba cenu učit děti dodržovat nějaké termíny, když život stejně přináší úplně jinou realitu? Deadline je prostě jen módní termín, ale že by bylo in ho dodržovat…?

Líbánky

Do kina Oko nás vytáhl další Hřebejkův film Líbánky.  Přestože v poslední době ztrácím důvěru v jeho filmy,(třeba Svatá čtveřice byla přímo děsivá), nechala jsem se přesvědčit a dopřála si Líbánky. Sdělení, že nemusí jít jen o „honey moon“,ale o poněkud drsnější realitu, jsem měla již předem. Tušila jsem, nač jdeme, a trochu se i těšila. Čekala jsem drama, psychologický rozbor, filozofické zamyšlení nad vinou či odpovědností za vlastní činy, detektivní zápletku, čekala jsem prostě všechno, jen ne děsivou nudu.

Či lépe, tak to na mě asi působilo víc, moralitku.

Ono tam v podstatě vše výše uvedené bylo, jen ale tak schematicky  podané, že jsem si místy nad květnanými proslovy myslela, že si z nás tvůrci dělají legraci. Takový patos a schematičnost jsem na plátně už dlouho neviděla.

Vím, že nejsem žádný filmový kritik a neměla bych hodnotit film, který sama nota bene natočit neumím. Nejde asi ani o to, že se mi ten film nelíbil, každému se líbí něco jiného. Spíš mi vadilo, jakým způsobem se zde reflektuje dost závažné téma šikany. Jako primitivní moralitka. Cítila jsem to tak zhruba od poloviny filmu a úplně mě to znechutilo.

 Ale nechci být jen negativní, herci dobří (Aňa Geisslerová asi ani jiná být neumí), řekla bych, že skvělá kamera, i hudba se mi líbila. Přesto považuji Líbánky za svůj filmový omyl, raději jsme měli jít na skleničku. Nebo před půlnocí na film Před půlnocíJ. Příště…

Zdvořilost

Občas mě přepadají takové zbytečné myšlenkové pochody. Uvažuji a přemítám o něčem, co stejně nemohu změnit a k ničemu to nevede, přesto tomu věnuji svůj čas. Asi nějaká myšlenková anomálie. K jedné třeba patří moje oblíbená vizualizace toho, co bych udělala s jackpotem ve Sportce, jehož výše na nás útočí ze všech stran. Zbytečnost těchto úvah je ještě umocněna faktem, že nesázím. Tudíž je to nesmyl na druhou, přesto se tím občas ráda zaobírám. Většinou, když uvíznu někde ve frontě, kterou bytostně nesnáším. Tak, abych se uklidnila, věnuji prostor těmto zbytečnostem.
 A docela to funguje. 
Jiné marné myšlenkové pochody zas tak zklidňující formu nemají. Napadá mě třeba, jestli existuje nějaký současný zdvořilostní kodex? Pan Špaček nám sice léta hezky vysvětluje, jak se chovat v luxusní restauraci (kam se mnozí ve svém životě ani nedostanou), jak podávat ruku (snaha vymýtit zvyšující se počet tzv. leklých ryb), jak se představovat či jak zdravit.  Otázku zdravení si nechám na jindy, je to taková zbytečná myšlenková odbočka ze sauny, kde zdravení a nezdravení nabývá trochu jiné podoby, tudíž bych odbočila od původně plánované zdvořilosti, tentokrát elektronické.
 Napadlo mě, jestli je také nějaký kodex, respektive etiketa, virtuální komunikace, která je dneska hybatelem společnosti. Vím, že jak správně "mobilovat" se asi už řeší, přesto, když jedete MHD nebo sedíte někde (jedno, zda ve sborovně, ve třídě či v divadle), zdá se, že nějakou etikou při telefonování je většina národa nedotčena. Nalepeni u svých mobilů volají, kdy je napadne, co je napadne (že vás v tramvaji či kabinetě jejich dialogy nezajímají, nezajímá zase je), smskují při poradě, při představení či při rozhovoru s vámi.
    A tak mě napadá, co je zdvořilost, neznalost a co už barbarství? Je to trochu podobné jako s maily. Tato korespondence je běžným jevem dneška. Používá se k osobní či pracovní korespondenci,k vyřízení všeho, co dřív zařizovali poštovní holubi, poslové, posléze pošta. Vždy se očekávala nějaká odpověď. Očekává se i dnes. Pak se ale objeví ti, co se vyčleňují a neodpovídají. Protože si z toho udělali ctnost. 
Nejsem teď na netu, nekomunikuji. A klidně celé dlouhé týdny.

A teď, jak se dočkat od nich (myslím těch, co mail mají, ale zásadně nereagují) žádané odpovědi?  Je zdvořilé neodpovídat nebo je to výraz určité nezávislosti?

   Jak říkám, zbytečné myšlenkové pochody, ale zjistila jsem, že je 

nevedu pouze já. Zdvořilost je prostě oblast nekonečných variací a 

tak asi nezbývá než opřít se o klasiku našich babiček, poděkuji a 

pozdrav (to je základ, který nezklame) a zbytek ponechat koňovi. 

Má větší hlavu na zbytečnosti.

Nebo vytvořit nový kodex současného zdvořilého chování. Což je patrně další zbytečnost. A rázem jsem v bludném kruhu…J

Kouzla v cukrárně

Nejsem zrovna velký (respektive žádný) milovník cirkusu a podobných hrátek. Ani kouzlení jsem nikdy dvakrát nevyhledávala, přestože dávný pořad „Možná přijde i kouzelník“ mě baví i po letech. Některý humor je, na rozdíl od většiny současné produkce, skoro nadčasový. 

Nicméně kouzelník reálný mě většinou nechával polochladnouJ. Obdivuji jejich umění, to ano, ale nikdy na to dlouho nevydržím koukat. Proto jsem se i v kavárně Alchymista zastavila jen na krátkou návštěvu, na výbornou kávu a příjemné prostředí, protentokrát zpestřené kouzelnickým vystoupením. Děti se mnou odmítly jít, a tak jsem si jen odskočila na kávu.

Prostředí je tady báječné. Když ještě vyjde počasí babího léta, je to zážitek. Uklidňující.

A kouzelník opravdu přišel. Tak jsem při své kávě zahlédla i několik jeho triků, které dětské publikum asi zaujalo, protože dokonce několikrát a hlasitě tleskaly. Jak to vyvrcholilo, netuším, protože dopiju kávu a jdu.

Čekají nás Líbánky. S velkým L, tedy film:-).

    A tak zastavení s kouzelníkem na Letné bylo příjemné zpestření letního odpoledne. Zjištění, že kouzelníci dosud nevymřeli. A potvrzení, že ta zahrada je tady prostě úchvatná. I káva skvělá. Výhrady, které se krčí někde v koutku, jsou spíš jen pocity a na ty dojde příště. Kouzelník prostě kouzelně zahájil nový školní rok. Věřme, že bude opravdu kouzelný.....

                                           Příjemné retro lákající do cukrárny

                                                             rekvizity čekají

                                                  zahrada nabízí opravdu dokonalý relax

                                             Paní majitelka cukrárny zahajuje vystoupení

                                                        a už přišel i kouzelník.....

                                        zahajuje klasickým kouzlem se zmizelými uzly

                                                       mezitím přišla objednaná káva

                                             respektive nazdobené latté- umí ho tu dokonale

                                                                  uzly pokračují

                                              i barevné kapesníky se zázračně rozuzlují

                                              klobouk samozřejmě nesmí chybět

                                                        a klasické kouzlo s kartami

                                          výloha lákající na výstavu kouzelnických rekvizit

Rakovina prsu

.....je zrádná a záludná nemoc. Postihuje ženy mladé i staré, ba i muži mohou onemocnět. Mnozí z nás s ní mají zkušenost, ať už vlastní či zprostředkovanou. A vždycky je to obrovský zásah do života. Když Vás ještě vyděsí statistiky, že každá osmá žena (některé dokonce tvrdí, že každá šestá) je nebo byla nemocná, lze k přívlastkům přidat ještě i rozšířená. Proto jsem se letos vydala na Avon pochod. Považuji to za akci záslužnou a přínosnou, tudíž jsem ji zařadila do svého plánu na nedělní odpoledne. Netušila jsem ovšem, o jak monstr akci půjde. Staroměstské náměstí bylo doslova zarůžovělé. Nebo spíš v bordo barvě hezkých triček, navržených 
Taťanou Kovaříkovou. Tričko sloužilo jako vstupenka, takže rázem vzniklo takřka jednobarevné moře lidí, které vytáhla do pražských ulic potřeba nějak pomoci v boji s touto nemocí. Staromák se proměnil ve shromaždiště a start. Samozřejmě, motivován známými osobnostmi, které akci zaštiťují. Mně se moc líbila Monika Absolonová, která přišla i se svým pejskem. A psi pak šli i v mohutném průvodu. Někteří dokonce ověnčeni zmiňovaným trikem. Hrálo se, povídalo, místy mě to až dojímalo. Cesta se ukázala překvapivě dlouhá, jeden by řekl, že do Žlutých lázní je to coby kamenem dohodil. Ale není. Možná tramvají nebo autem, ale pěšky to dalo dobré dvě hodinky. Ale příjemné. A povzbudivé. Někteří, pravda, nevydrželi a popojeli již zmiňovanou tramvají, ale nutno spravedlivě konstatovat, že většinou maminky s malými dětmi. Jinak se šlapalo poctivě. Mladí, staří, ženy, muži, děti a i již zmiňovaní psi. I fretku jsme viděliJ. V lázních samotných to už bylo trochu maso, přeci jen takový dav na jednom místě někomu (mně) nedělá moc dobře. Náhle nebylo moc k hnutí, dost obtížné bylo probojovat se na toaletu, nicméně, vše probíhalo s úsměvem a v pohodě. Program byl avizován do večerních hodin, ale dala jsem prostor jen několika proslovům (některé mě až dojaly), vystoupení Moniky Absolonové (ta je fakt milá a příjemná) a šlo se domů. Tedy, už jelo. Tramvají. Tam jsem učinila takový zajímavý postřeh. Do vozu nastoupilo poměrně dost žen, mnohé i těhotné (a šly na pochod), s dětmi i starší dámy. A sedmnáctka byla shodou okolností plná sedících mužů. I mladých, i ve středním věku. Rázem otočili své pohledy z tramvaje ven nebo je přilepili k mobilním telefonům. Že by pustili těhotnou paní či unavenou dámu výrazně staršího věku sednout, ne. Vyskakovaly ženy, které uvolňovaly místa. Moje kantorská povaha se nezapřela a jednoho chasníka jsem upozornila na těhotnou visící nad ním. No, vstal, ale zdálo se, že by mě nejradši zakuchnul. Tak nevím, byla to blbá tramvajová náhoda nebo fakt máme některé muže takové pařezy? Nechci si ale kazit dojem z příjemné akce, Avon pochod je myslím smysluplná charita, osvěta a pomoc a určitě stojí za podporu. Za rok jdeme zaseJ

Shromaždiště

                                                 Staroměstské náměstí se vybarvuje

                                   Avon se stará i o zábavu a informuje o průběhu trasy

                         Některé malé ženy se nebojí ani hovořit na mikrofon. A jdou také:-)

                                                                       Start

                                                     Prochází se touto výchozí branou

                                    Národní třída, v podstatě také revoluce. V pomoci potřebným

                                                 Růžová vlna pod Zlatou kapličkou.

                            Někteří řidiči asi neměli z pochodu velkou radost. Ale nikdo netroubil!

                Na Vltavě lze vidět ledaco. Tady nejde o havárií,ale o šlapadlo. Docela věrohodné:-)

                                                Vskutku jde o růžový veletok

                                    Zde jeden psí fešák v pánském tričku. Získal si velkou pozornost

                                                     I mistr Jirásek průvodu pokynul

                                                         Stejně jako Palacký....

                                          Nábřeží nabídlo příjemnou variantu cesty podél řeky

                           Pod vyšehradskou skálou se míjíme s tramvají. Bez problémů a s úsměvem

                                                                 Konečně cíl

                                                          Dorazilo fakt hodně lidí

                                                          Žluté lázně jsou rázem růžové

                                                      Zde zmíněná fretka, i ta došla

                                           Těžko tady někoho najít. Všichni jsou tak stejní...:-)

                                                             I hudba je růžová

Zločiny z Letné

Zkoušela jsem napsat detektivku. Neumím to, je to neskutečně těžké přestože detektivky bývají označovány za lehké čtení. Nu, řekla bych,že je to nespravedlivé, leč to je na jiné přemítání. Dnes to bude o četbě.

Nedávno jsem četla někde na FB zajímavé zamyšlení ohledně současné detektivní literatury. Pozastavovalo se nad obrovským severským boomem detektivek, které vládnou našim čtenářským žebříčkům.  Byl to pro mě takový malý aha efekt, jak moc se všichni necháme ovlivnit reklamou a tím, co je údajně in.   Masivní masáž splnila účel a drsní severští detektivové jsou najednou všude. Nic proti nim, sama jsem podlehla. Ale kde je nějaký český detektiv?

Zamyšlení tedy splnilo svůj účel, přimělo i mě se zamyslit, proč čtu nějakého Nesba, který je všude,

 a nepátrám raději po české detektivce.

 A že detektivní čtení k létu prostě patří. Přistihla jsem se, že vlastně čtu jen knihy Viktorína Šulce,a to proto, že ho znám osobně. To je ovšem argument, říkám sama sobě:-)

 Mimochodem, v současné době mu vychází kniha o sexuálních vraždách, což je tedy drsné čtení a to si nechám na jindy, ne na neděli.

 Protože mám v sobě takovou představu či pocit, že chci podporovat české věci, trochu jsem se zastyděla. A zapátrala, jaké další české autory detektivní literatury znám. Kdo hledá, samozřejmě najde. V tomto případě to nebylo ani tak těžké, protože máme skvělé autory.

 A autorky. Evu Kačírkovou třeba. Hanu Proškovou (ta ostatně byla i v onom zamyšlení, které mě probralo ze severské letargie), Innu Rottovou a řadu dalších. Tak hurá do nich. Návštěva knihkupectví obohatila moji knihovnu o Masožravé rostliny a zjištění, že Po sezoně se nevraždí (to je Eva Kačírková, podle anotace královna české detektivky.) Pak jedny Jahody se šlehačkou, což je lahůdka od Hany Proškové.

Jenže dámy nakonec tentokrát předběhl muž. Na regálu na mě totiž zamrkaly Zločiny z Letné, a letenskému tématu samozřejmě nemohu odolat. Takže první českou detektivkou na zkušebním seznamu je Jiří Slavíček a jeho Zločiny z Letné. Zatím se to zdá dobré, ale jsem na začátku. Ale návrat do českých literárních vod, byť detektivních, je příjemný, ba i vzrušující.Těším se…

                                            

Venkovské letní ohlédnutí

Venkov přináší řadu aspektů, které v městě neobjevíte. I když, jeden nikdy neví....

Zde třeba malá kuřátka. Volně se pohybující v Praze většinou nepotkáváme. Na venkově jde o podstatně běžnější jev.

 Pravdou je, že mě k nim nechtěli moc pustit. Traduje se totiž historka, jak jsem jako velmi malé děvčátko na návštěvě u babičky dala podobně velká kuřátka "spát." A to tak, že natrvalo. Vůbec nevím, jak to takové malé dítě dovede, sama si nepamatuji,ale opakovaným vyprávěním už to beru takřka jako vzpomínku vlastní. Prostě jsem v podstatě popravila několik malých kuřat. Brr:-)

 Nyní už podobnými sklony opravdu netrpím, tudíž jsem mohla nedávno vylíhnutá kuřátka vesele obdivovat. V dospělosti již tak půvabná nejsou, ostatně jako takřka kde kdo. Naopak, slepice se stává synonymem hlouposti i tuposti. Stejně jako kráva, byť ta je údajně chytré zvíře. Přesto označení slepice i kráva nebývají ta, která naznačují nějakou sympatii. Ovšem i s takovými se setkáte, a jistě mi dáte za pravdu, že kráva čtyřnohá je mnohem milejší společník než ta dvounohá. Té se na venkově mnohem hůř vyhnete a navíc, i ve městě se nacházejí. Nicméně, zůstaňme u roztomilých kuřátek a iluze venkovského klidu a pohody. Hlavně té letní, která nám pozvolna mizí v propadlišti dějin. Zaměňována za každodenní drsnější podzimní realitu. Ale zatím jsou tu ty báby:-) a jejich léto, letos opravdu krásně babí, tak si užívejme......