Majáles

Majáles jsou  oslavy příchodu máje. Dříve byly charakterizovány především průvody různě recesisticky oblečených studentů městem a volbou Krále majálesu (asi nejslavnějším králem se v r. 1965 stal během své návštěvy Československa slavný americký beatnik Allen Ginsberg). V historii měly majálesy sociální i politické podtexty, v době vlády komunistů bylo tímto způsobem  protestováno proti režimu, a proto byly také majálesy v období normalizace zakázány. Obnovit se je podařilo až po revoluci, ale s už pozměněnou náplní. Dnešní majáles je především velký hudební festival spojený s různými zábavnými soutěžemi, prezentujícími dovednosti studentů.:-(
                                             Tolik o majáles praví net a wikipedie

. Vzpomínám si, jak mě obnovené porevoluční majáles nadchlo a zaujalo. Dnes se ho děsím, a to doslova a do písmene. Spolehlivě mě vždycky vyžene z Prahy, protože ten rachot, co se line ze Stromovky, se prostě nedá vydržet. Stížnosti to nevyřeší, protože zpětně je to stejně pro vaše nervy zbytečné, nehledě na to, že odpovědní úředníci Prahy 7 to stejně neřeší. A tak nezbývá nic jiného, než utéct. Kdo uteče, vyhraje. Nebo moudřejší ustoupí. Nicméně stejně mě vtíravě napadá, k čemu jsou u nás nějaká pravidla, když je nikdo nedodržuje? Nemám nic proti majálesu, žel hluk, který ho provází, mě deptá. Rozhodně není nic příjemného přijit v pátek z práce, člověk je unavený, a do oken mu buší hudba. A kdyby alespoň hudba, to jeden ještě vydrží. Ale ono jde o takové vtíravě nepříjemné dunění, které je naprosto nesnesitelné. Nu dobrá, říkám si, budu vstřícná, do deseti na to mají v podstatě právo. Jenže oni v deset neskončí, duní ještě o půlnoci, duní i ve dvě v noci. A jelikož nocí se zvuk šíří intenzivněji, je to na jednotku intenzivní péče.:-) Prostě nějaká pravidla nikoho nezajímají, a pokud by náhodou pořadatelům dali nějakou směšnou pokutu, je mi to houby platné. Majáles už mě vydeptalo. Takže útěk a Jizerské hory byly rozhodně lepší varianta. Majáles ale pro mě už dávno ztratil kouzlo a minimálně v Praze ho považuji za bezohlednou šikanu okolí.

Amorův šíp

…nás nezasáhl, byť je květen, lásky čas, ale šípů kolem nás létalo dnes plno. Vyrazili jsme na lukostřelbu. Je zajímavé objevovat netradiční aktivity a lukostřelba k takovým patří. Byl to trochu výlet, jeli jsme na Prahu 4, kde jsme se, pár kroků od tramvaje, v podstatě ocitli uprostřed přírody. Lukostřelnice Jasa nás přivítala v plné parádě a tak jsme se mohli ponořit do tajů nového sportu. A není to vůbec snadné. Zatímco třeba na obrazovce to vypadá elegantně a jednoduše, v reálu je to docela záběr. A když ještě má někdo olšové ruce jako třeba já, odnese si i pěkné modřiny. Moje levá paže vypadá, jako bych se aktivně sjížděla heroinem, modrá tam hraje všemi barvami. Ale zážitek to byl úžasný. Asi jsem objevila nového koníčka. I dětem se to líbilo, byl to pro nás úspěšný wandertag. Někde jsem se dočetla, že americká herečka Geena Davis se na lukostřelbu vrhla někdy dlouho po čtyřicítce a vystřílela si nominaci na olympijské hry. Tak mám ještě šanci. A Londýn za dveřmiJ

                                          To bohužel není můj terč. Nějak jsem se netrefila:-)

Pražského povstání

Stanice metra svým názvem odkazuje k povstání na konci války, jehož výročí si dnes připomínáme. Mnozí o tom ovšem nemají ani páru, i plno mých studentů dnes vydechlo objevné aha, když jim došly určité souvislosti. Boj o rozhlas a jednotky Vlasovců jsou jim tak vzdálené, že jsem dnes místy měla pocit, že mluvím o pravěku. Ovšem co jsem se dozvědělaJ? ˇŽe jde o květinové povstání (květnové), dále, že se v Praze objevili pracovití extremisté- myšleno pravicovíJ, ovšem kde to vzali, bůh ví.  Zakončeno myšlenkou, že Vlasovci byli asi nějací kadeřníci nebo měli dlouhé vlasy J. Veselé věci se někdy našinec dozví. Děti to nemají nastavené tak, jako pan prezident, který se chlubí, že se pražského povstání aktivně účastnil. Ve čtyřech letech pomáhal stavět barikády, to je jistě reálná vzpomínka na rané dětstvíJ.
   Mě spíš dneska v různých odkazech zaujalo, kolik lidí během téhle závěrečné vzpoury  zahynulo. Podle statistik několik tisíc. A co víc, jde o nejvíc českých obětí v boji, kde skutečně Češi bojovali. A že my jsme moc nebojovali, je věc smutná a všeobecně známá.(Naskýtala by se tady příležitost k zamyšlení nad významem české armády, ale tím nehodlám kazit připomínku dávného povstáníJ.)
    Je ovšem docela smůla zemřít v posledních dnech války L
Občas se zájmem procházím Prahou a hledám stopy tohoto povstání. Objevila jsem fotku děla na Letné, které odstřelovalo Staroměstské náměstí. Skoro bych řekla, že tam nemůže dostřelit, ale to by tam asi jinak nestáloL
     A pomníčků a pamětních desek nacházím v Praze víc než dost, včetně vyhořelé radnice, kterou dodnes nikdo nedokázal opravit. Asi by to měli zkusit pracovití extremisté, těm by se to jistě podařiloJ.
    Je dobře, že alespoň tímto způsobem se na toto ojedinělé české vzepnutí  nezapomíná. A tak příští stanice Pražského povstáníJ

Lakomá Barca

Čeština má plno krásných a kouzelných pohádek. Jedno ale nezvládá, poučení. Přesněji řečeno, my si z nich neumíme brát poučení. Došlo mi to až v dospělém věku, když jsem se setkávala s pohádkovými hrdiny v nepohádkovém reálu. Bylo velmi frustrující pochopit, že princové jsou na draka či že být Popelkou se opravdu, ale opravdu nevyplácí. Fascinující bylo i setkání s pohádkovým dědečkem, jehož imaginární laskavost byla vyvážena neurózou a nesnášenlivostí všech mladších šedesáti let.

   Kouzelná babička už tak čitelná nebyla. Nejspíš neměla ráda půvabné Sněhurky, které jí zabíraly místo v tramvaji. Náhodně stojící spolucestující bledli a bledli a bylo zřejmé, že na drsný slovník bělovlasé paní nemá ani odredovaný mladík s potetovanou paží.

   Pamatuji se, jak jsem četla Werichovu pohádku o Lakomé Barce a nechápala jsem, jak si chce udělat záclony ze slupek od buřtů, protože moje dětská fantazie nebyla ještě nabuzená střetem s hrubou realitou.

   Nakonec jsem se musela v životě potkat se školní realitou, abych pochopila význam spojení Lakomá Barca. Poté, co jsem se se systémem kvůli penězům utkala v několika nerovných soubojích, apatickým způsobem jsem rezignovala.

Vybavuji si, jak si mi to kdysi zdálo nepatřičné. Ne kvůli cifře na mojí výplatní pásce. Neseděl mi způsob přístupu k naší práci. Jistě k tomu přispěla vrozená snaha dělat věci co nejlépe a očekávat, že vaši práci prostě někdo ocení.

   Problém je v tom, že náš resort je zjevně stále v minulém režimu. Jako by chyba byla v samotném pojmu peníze. Bez vysvětlení zní a působí hamižně. Možná to bude pravý důvod, proč se školství stále pohybuje někde na hranici společenského opovržení.Každý se prostě snaží, jak nejlépe umí.  Práce je slovo žádané, odměna nepřijatelné. Občas si představuji, co udělám, až díky našemu ministrovi nebudu schopná zaplatit složenky.  Dopotácím se k věřitelům a koktavě jim sdělím, že pracuji v zemi, kde si všichni představují učitele jako národní buditele, kteří pracují zadarmo. A nejen učitele, zde existuje zvláštní zvyk přehlížet všechny, kteří pracují pro druhé. Zatímco ministr je na piedestalu svých pocitů o vlastní výlučnosti, ostatní považuje za póvl. Takové trochu komunistické, ale co dneska není trochu komunistické, že?

Myslím, že nejlepší je upozornit na trvalý nešvar, třeba něco jako, nezaspali jste dobu? A když se to nebude líbit (jako že nebude), navrhnout mu, aby žil za náš plat. Může si pak stejně jako lakomá Barca vytvářet záclony se slupek od buřtů, protože na jiné mít nebude.  Po tomhle kurzu života za minimum by jakoby zázrakem měl procitnout. Pravděpodobně by to bylo marné, protože víme, že stokrát nic umoří i vola.

Konečně, v pohádkách většinou dobro vítězí nad zlem.

    V tomhle ohledu ale moc optimistická nejsem. Protože když vidím, jak kreativně se ke školství staví naše vláda, bude určitě ještě hůř. Možná by stálo za to nehledat v pohádkách ten jen ten dobrý konec, jako spíš již zmíněné poučení.

 Jenže jak, když naše současnost připomíná víc horor než pohádku?

Jiní

Včerejší zmínka a komentáře ohledně fotografování mě přivedly k zamyšlení o tom, jak jsme jiní. Vizuálně zcela jistě. Když porovnávám svoje fotky ze školních let, kde my holky vypadáme jako mladé maminy v tesilových šatech, s dnešními, je to jako nebe a dudy. Pubertální fotky s kudrnatou trvalou a módou, která dnes budí úsměv, také nejsou kdovíjaký módní skvost. Ale nejvíc mě vždycky fascinovaly fotky z dob našich babiček. Nejen proto, že mám ráda staré fotografie. Hlavně proto, že ty ženy vypadaly jako babičky odjakživa. Pak si spočítám jejich věk a dojde mi, že jim třeba nebylo ani třicet let- viz moje prababička, která je na přiložené fotce pětadvacetiletá.  Přemýšlela jsem, čím to je. Jestli těžkou prací, která byla jejich nezbytností, či nedokonalostí techniky, která neznala retušování. Nebo jde o kult mládí, která nutí i dnešní babičky, aby byly šik a in. Asi všechno dohromady. Pamatuji si, jak mi někdo kdysi vyprávěl, že existoval i kult stáří, dnes nemyslitelné. Ale aby člověk byl akceptován, musel vypadat starší a seriózní. Proto si chlapci nechávali narůst vousy a nezbytným módním doplňkem byl staromódní oblek a nezbytná hůlka. Dívky se pak nastrojily do širokánské sukně a hlavu ozdobily šátkem. Dnes naopak některé ženy v letech jezdí na bruslích a chodí v minisukni. Doba se mění a nejen na fotkách. Ale v duši, v té jsme, myslím, pořád stejní. Stejné starosti, přání, touhy. Nejlepší doklad toho, že historie se opakuje. Bez ohledu na vnější obal. Alespoň myslím.:-)
Ale fotky ze školy raději neukazujiJ

Dneska přišel nový kluk

   Tak právě titul tohoto prastarého českého filmu se mi dneska neustále vtíral do podvědomí, když jsem pozorovala vzruch mezi lavicemi, kam opravdu přišel nový kluk. Zajímavé je, že když nový student nebo studentka přijdou mezi malé děti, takový rozruch to nevyvolá. Ovšem u mládeže, která je navíc pod palbou květnem rozbouřených hormonů, to způsobí malou revoluci. Všechno nové je tak úžasně vzrušující J.  Všichni rázem přestanou disponovat svými studijními dovednostmi a vůdčí úlohu získají veškeré exhibiční schopnosti. Už dlouho nám nikdo zažitý stereotyp ustálených skupin nenaboural, tudíž byla poněkud větší vzrušivost celkem pochopitelná. Zvlášť v určitém věku se některé podněty vnímají rozhodně mnohem silněji J  K tomu všemu probíhalo školní focení, takže se k sobě mohli legálně tulit staří i noví,J prostě dobrá konstelace hvězd pro nový přírůstek. Á propos, focení, taková školní anomálie.  Naaranžované školní kolektivy, včetně toho učitelského, jsou dávným zvykem snad z dob Rakouska Uherska. Pravda, křečovité úsměvy a černobílé fotografie vystřídala barva (křečovitost asi zůstalaJ) ale stále je školní fotografování jakousi zvláštností. ( Ač i sympatickou předzvěstí konce roku.  J)  A stále si neumím představit jiný pracovní kolektiv, který se rok co rok šklebí do objektivu a společně se nechává zvěčnit před chátrající budovou stánku vzdělání.  Představuji si, jak se zastaví třeba doprava, protože tramvajáci se jdou fotit. Nebo se přestane prodávat, holky vyskočí od pokladen, učísnou vlas a s košíkem na klíně se smějí na trpělivého fotografa.  J

 Jo, některé věci jsou holt možné jen ve školství. Toto zrovna patří k těm veselejším. Až vypuknou státní maturity, začne úsměv tuhnout na rtechJ

Hypnotizér

    Pronikám do severské literatury. Zatímco prvotní cesta se Stiegem Larssonem byla zpočátku dost obtížná a tudíž pěkně dlouhá, Lars Kepler mě dostal hned. Je to zvláštní, jak některá kniha okamžitě vtáhne do děje a těžko se odkládá. Hypnotizér se zdá být takovou lahůdkou. Začala jsem dnes a nějak předpokládám, že asi i dnes v noci skončím. Když se totiž začtu, většinou čtu celou noc. Přes den nebývá tolik času a klidu, a my sovy jsme prostě noční tvorovéJ. Dnes to tedy bude ve společnosti Hypnotizéra. Vyčetla jsem na obálce knihy, že ho jednak vnímají jako pokračovatele Stiega Larssona, a druhak, že Lars Kepler je pseudonym, který skrývá manžele Alexandru a Alexandra Ahndoril, tedy zavedenou dvojici švédských autorů.  Oba píší skvěle a nyní zkusili napsat knihu společnou.  A dle recenzí jde o skvělý kriminální román, který odhaluje temné stránky lidské duše a otevírá bránu do pekla lidského zatracení. Tedy téma, podbarvené včerejším čarodějnickým rejem naprosto dokonaléJ Veškeré stránky lidské duše (nejen ty temné) mě zajímají, první kapitoly mě vtáhly do děje, tak se tedy moc těším. Už teď jsem švédskou literaturou zhypnotizovanáJ