Umění otázky

Všude kolem nás je plno návodů, jak pracovat s textem, porozumět psanému textu, jak vyhodnotit informace, jak rozpoznat falešnou zprávu… Není ale vidět moc návodů, jak položit otázku. Pak se kdekdo diví, že nikdo nic neví, nezajímá se, neposlouchá.

A do toho vstupuje umělá inteligence, která, když se jí dobře nezeptáte, může vás zavést takřka na scestí.

 „To by se mělo učit ve školách,“ sdělují významně národu mediálně profláknutí IT odborníci, takže by se kantoři měli nějak kolektivně zastydět.

Možná by se to mohlo jediným stěžejním školním předmětem, jak správně položit otázku. Nic víc údajně děti ze školy potřebovat nebudou.

Už jsem se chtěla svým poznatkem pochlubit ve sborovně, když mi docvaklo, že při trénování kladení otázek je také třeba umět naslouchat. Přesněji řečeno, vnímat, na co se ptám a co mi dotyčný odpovídá. Zajímat se o to, co slyším.

Už jsme si všimla i mistrů v kladení otázek, kteří se i umí zeptat, ale naprosto jasně vidíte, že už myslí na svou další geniální otázku a co jim odpovídáte, registrují sotva napůl. Nemohu ovšem nepoznamenat, že jde o lepší variantu, než když neposlouchá vůbec.

Výuka kladení otázek by se tedy musela zkoordinovat s uměním naslouchat. A to nejen tupě pokyvovat hlavou, mlčet a předstírat, že nasloucháte. Zájem se dá snadno dešifrovat, minimálně z očí.

Jenže jak podobné věci učit? Rozhodla jsem se vyhledat nějaké návody. Dneska je přeci návod úplně na vše, tedy i na kladení otázek a trénování pozornosti.

Kupodivu, návodů je víc než dost. Realita ovšem hodně pokulhává. V obou směrech. Umění naslouchat i schopnost položit otázku. Zamířit k meritu věci. Vědět, na co se ptám.

Je zřejmé, že umět se dobře zeptat není nic snadného. Možná to je pravý důvod, proč se mnozí bojí umělé inteligence, protože pokud ji budou pokládat zavádějící dotazy, ona je snadno zavede kamsi na scestí. Odpoví na něco úplně jiného, dodá informace z úplně jiného balíčku. A to pak bude teprve mazec.

Osobně mám ještě pocit, že jako bonus ke vzdělávacímu balíčku, jak se ptát a naslouchat, by mohl být rychlokurz pravopis. Minimálně vyjmenovaná slova a shoda podmětu s přísudkem. Ale to je zase jiná kapitola. Dnes se zamýšlíme nad schopností dobře se zeptat. Nad uměním, položit otázku. A vyčkat na odpověď, což je umění neméně důležité.

Někdy při pořadech založených na otázkách přestanu kontrolovat mimiku a docela protáčím oči. Naštěstí nejsem v centru pozornosti, tudíž si toho nikdo nevšímá. Nikdo si totiž nevšímá ani těch krkolomně kladených dotazů a chaoticky epických odpovědí.

Možná jsou respondenti nakonec rádi, že žádný mustr na otázky nemají. Mohou se alespoň vypovídat. Když je jinde nikdo neposlouchá. A oni pak na oplátku neposlouchají ty, kterých se ptají. Tedy, pokud se ptají, protože někdy má jejich věta k otázce opravdu daleko.

Jasné tedy je pouze to, že položit otázku je umění, které není vlastní každému. A to ještě necituji Cimrmana, který jde ve svých úvahách ještě dál,  převádí to no na neschopnost otázku, respektive myšlenku, ale často to splývá. Tak tedy neschopnost myšlenku udržet a pak, neschopnost myšlenku opustit. U otázek je to stejné.

A to je takový level, že ani vysokoškoláci často nemají ani ánunk oč tu běží…

 

Oslavy

    Podle Cimrmanů mají mít události výrazné a snadno zapamatovatelné datum. A dneska takový den nastal. 6.6. se dobře pamatuje. 

Bohužel, nemáme aktuálně žádnou oslavu. 

Přesto za některými slavnostními okamžiky roku chceme ohlédnout, třeba se ty události dají zvědomit i zpětně. Když si dnes připomeneme, víc se to vryje do paměti. 

   Tou stěžejní dnešní připomínanou slávou je předávání maturitních vysvědčení. Minulý týden. Ve třídě.

 A na zahradě školy. 

Bylo to hezké,  o tom žádná. 

  Nějak se sice rezignovalo na slavnostní prostředí. Kdysi dostávali naši studenti vysvědčení v obřadní síni, za účasti rodičů, za doprovodu hudby. Slavnostní prostředí, slavnostní událost, slavnostní oblečení - prostě vše, co si slavnost žádá. Oblékáme se podle významu události. 

A pak oslava... Neformální. Někdy i bujará:-).

  Dnes směřujeme k neformálnosti, všichni jsou děsně free / a ti co nejsou, tak se do toho stylizují, zase aby byli in:-)/ takže k čemu slavností oblečení, prostředí či nějaká kultura? 

Vrazíme jim to pod párty stanem na  zahradě. 

 K čemu nějaké formality, že? 

   To ale samozřejmě není jejich vina. Všichni víme, že příklady táhnou, tudíž, když jim to nikdo neukáže / tady ani nenabídne/ nikoho ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. 

A tohle se vydává za rodinné setkání, všichni s tím souzní, takže je to prostě tak. 

   Nicméně, i neformální setkání má své kouzlo. Zejména s touto třídou, byli milí, chytří, empatičtí... 

A navzdory prostředí to dokázali pojmout slavnostně. Nejdřív oblek, to pro vysvědčení. 

A pak kraťasy a triko na zahradní slavnost. 

Je to konec jedné éry. S nimi doslova a do písmene. Tak si to vzájemně užíváme. 

Pak je třeba připomenout oslavu Dne dětí, i ta se v režii starších pro mladší vydařila. 

A samozřejmě, na závěr Tobiášovo historické okénko, 6.6. si připomínáme vylodění v Normandii, tedy skutečný den D.

Prostě, datum jako víno:-)

Na učňák...

   Dítě se dostane na jinou životní dráhu ani neví jak. Stačí převis zájemců na vybrané škole 

a může se dostat místo na gymnázium na obchodní akademii nebo, nedej Bůh , jen na učňák. 

A to jsou i tací, co tam dají dítě dobrovolně. Prostě potomek má zájem o řemeslo, je šikovný, nechť se vyučí. 

Takových je ale málo.

    společenské postavení, neřku- li renomé , učilišť totiž už dávno záhadně utrpělo. Nyní je někde na bodu mrazu, ne-li níže. 

Nepochopitelné.

 Přitom není pochyb, že řemeslníky a šikovné lidi potřebujeme. Víc než absolventy některých prapodivných umělých vysokoškolských oborů. Vím to, protože ve školství se už nějaký ten pátek pohybuji. A v životě, kde ty řemeslníky potřebuji doopravdy, ještě déle.

  Také vidím, že v některých gymnaziálních lavicích sedí i děti bez zájmu o studium.  Naplňují současný módní trend, chodit na gympl. 

Často plní přání rodičů. 

Škola je nebaví, jsou šikovní, manuálně zruční, jsem bytostně přesvědčena, že na učilišti by jim bylo lépe, leč doba si žádá své. 

O učňáku se navíc mluví jako o nějaké hrůze. Učitelském peklu. Zmar ambicí nadějného deváťáka, který se nikam nedostal.

„Přeci ho nedám na učňák,“ hroutí se rodiče a intenzivně hledají předražené soukromé školy, kde jim za sto litrů / pokud tedy budou mít kliku, protože převis je letos fakt veliký/ nabídnou iluzi získání gymnaziálního vzdělání.

Není pochyb, pro děti,  vyrůstající v naší společnosti, musí být konečná stanice učiliště takřka stigma. Mluví se tak o tom.

Možná to ani není myšleno zle, přesto se to tak prezentuje. Přeci to dítě nedám na učňák, zní unisono současnou rodičovskou veřejností.

Jistě, ten, kdo míří někam na medicínu či je opravdu studijní typ, baví ho škola a studovat chce, má výsledky a stejně se nikam nedostal, protože prostě nejsou místa, ten to musí vnímat jinak. A s tím nikterak nepolemizuji, to vnímám stejně. 

Ale zamýšlím se nad tím, zda je pro některé děti opravdu tragédie jít se vyučit?

  Jako by učňák bylo něco divného. Bez ohledu na to, že se tam rodí řemeslníci, které budeme v budoucnu zoufale shánět přes známé, kadeřnice, které si budeme v dospělosti nesmírně hýčkat, kuchaři, z jejichž rukou vycházejí takové laskominy, že se každý vysokoškolák jen obdivně oblízne či kupříkladu truhláři, jejichž voňavá práce je srovnatelná s uměním…

  Mnohdy tito lidé budou v budoucnu i finančně jinde, než vzdělaný absolvent humanitního jazykového gymnázia. Přesto zní mediálním prostorem jeden pokrytecký pláč nad tím, že jednou z variant jejich vzdělávání je učňák. Ještě navíc se nemluví o učilišti, ale  učňáku, s náležitým despektem.

Proč?

Jak se asi mají cítit ti, co tam studují rádi? Baví je práce rukama, jsou tvořiví, šikovní, kreativní?

Když jsem někdy pobývala na některých učilištích, vždy jsem mohla jen obdivovat jejich praktickou výuku, třeba u zahradníků jsem obdivem ani nedýchala. Stejně tak u cukrářů nebo u floristů.

Koneckonců, řemeslo má zlaté dno, tvrdily svého času naše babičky. Vlastně se to nechá vnímat jako výhra, něco se naučit, být v něčem skutečný odborník. Pokud mě doma netlačí do všeobecného vzdělávání.

Pokud je ale řemeslo – respektive tedy příprava na jeho vykonávání, tedy učiliště - vnímáno jako společenské dno, kam já přeci to svoje dítě nemohu dát, pak Pán Bůh s námi a zlé pryč. Jak se do toho vloží rodičovské ambice a společenská kritika, stane se něco prapodivného. Učňovským školstvím pohrdáme, ale pak se můžeme přetrhnout, abychom znali nějakého automechanika či opraváře praček, protože náš filozof doma nic manuálně nedokáže.

Pak se také ale nelze divit, že děti - v letošním roce, stejně jako loni a patrně i napřesrok, upadají do hluboké deprese, když doma řeší jeho neveselou budoucnost zoufalým lkaním nad možností, že třeba půjde na učňák.

Zajímavé je, že při nátlaku na vlastní potomky, aby se zbavili dětství a zoufale se učili na zvrácené státní zkoušky, aby je vzali na vysněné gymnázium, žádné pochybení nevidíme. Ale z možnosti, že dám dítě na učňák, se kácí rodina i celé širší příbuzenstvo. Dokonce mají často pocit, že činí dítěti dobře, když ho stresují tím, že v nejhorším nakonec skončí na učňáku. Aby bylo v obraze a vědělo, co je pro něj dobré a co ne...

 Docela mě zajímá vnímání dětí, které na učňovský obor chtějí. Jak se asi žije v prostředí, kde všichni hlásí do světa svou (často imaginární) touhu po všeobecném gymnaziálním vzdělávání? Kde asi mají brát sebevědomí či hrdost na svůj vybraný obor, když jim všichni kolem tlučou antiučňovské klíny do hlavy?

Někde jdou tak daleko, že mluví i o lůzrech, protože kdo jiný chce na učňák....?

To už je hodně přes čáru, nicméně i takové reakce jsem zachytila. Snažím se zjistit co nejvíc argumentů pro podporu učňovského vzdělávání, ale mediální svět moc prostoru nenabízí. Ani ten rodičovský.

Cílem je prostě gymnázium. A ta jsou potom přeplněna dětmi, mezi kterými se zase ztrácí ti, co to fakt studovat chtějí. Sedí tam znudění apatičtí pubescenti, kteří se nudí, občas prudí otázkami typu, k čemu mi to jako bude, zájem nulový, ale budou mít tu maduridu!!!

 Ono je těžké hledat něco jako pravidla, kterými se řídit v otázce, kam na střední. Neexistují. Za děti velmi často rozhodují rodiče. Leda že se potomek dokáže vymezit a prosadit si svou. Ale to je většinou v extrémním případě, že se třeba rozhodne odejít z domova, málokdy v případě, že navzdory rodičům se půjde vyučit na kuchaře.

Nejdřív si udělej maturitu na gymplu a pak si klidně vař, smetou to dospělí ze stolu, protože oni přeci, proboha, nedají svoje dítě na učňák.

A jsme zase na začátku.

   Abych ale jen neremcala. Není to totiž tak všude, ale je to dost silný hlas. Zejména v okamžiku, kdy se na střední školy hlásí silný ročník. 

Ale i když silný, tak s ním nikdo nepočítá, ačkoliv  se ty děti narodily už kolem roku 2008. Od té doby to nikomu na odpovědných místech zjevně nedošlo, že může nastat takový megapřevis.

 A pak i mnozí z nich naříkají, že nemohou dát dítě na učňák…!

A jsou to ti samí, co si většinu sami neopraví ani netěsnící kohoutek.

Tak nevím…

O co nám v tom vzdělávacím systému vlastně jde? 

 

 

 

 

Miniopery

 Dnes v Národním. Respektive tedy na Nové scéně....

Představení pro děti. Miniopery.  Čtyři pohádky. 

Hezký zážitek, takový Den dětí na pokračování. 

Fascinuje mě ta bezprostřednost dětského publika. I to, jak to prožívají. 

A stejně tak smekám před těmi dětmi na jevišti, členové Dětské opery, napříč mnoha věkovými kategoriemi, malé dětičky stejně jako ti už skoro dospělí. A  krásný výkon. Profesionální. Hezky sladěné všechno dohromady. Pěkné to bylo, moc:-) 

Voňavý měsíc

 

   Občas se setkávám  s otázkou, který je vlastně nejkrásnější měsíc v roce?

 Ono je adeptů logicky povícero, nabízí se květen, lásky čas, adventní doba v prosinci či oba prázdninové měsíce. Někdo má rád barevné září jiný nedá dopustit na nostalgický listopad či mrazivý leden.

    V součtu všech plusů a mínusů ale nakonec vítězí červen. Je to možná trošičku sporné, nicméně v podstatě jasné.  Bereme-li totiž  v úvahu fakt, že se dny téměř pořád prodlužují, všechno kvete a všichni se těší na nastávající léto, nemá červen konkurenci.

    Řeklo by se, že další červnové výhody se po tomto výčtu budou hledat jen těžko. Avšak stačí se trošku zamyslet, a hned vám naskakují zrající třešně, jahody či další letní plody. První dny na koupališti nebo u řeky. Vůně přicházejícího léta ve vzduchu. A hlavně, to těšení se. Dovolená i prázdniny jsou za dveřmi, vlastně se už tak nějak prázdninově cítíte, ale volný čas ještě neubíhá. 

   Někdy se objeví bonus tam, kde byste ho vlastně ani nečekali. Třeba nějaký výlet. Chvíle, kdy si během prodlouženého víkendu připadáte jako o dovolené. Bezstarostně.

   Zkrátka, červen má v sobě tolik ingrediencí, že vlastně není těžké vyhlásit ho nejkrásnějším měsícem roku.

Jistě, nejde o stoprocentní shodu. Někde bojují s půlroční uzávěrkou, jinde finišují před koncem školního roku, někteří nesnáší vedro, a jiným představa blížící se letní dovolené vytváří husí kůži a nastoluje infarktové stavy.

Zkrátka, i hledání dokonalého nejkrásnějšího měsíce v roce má své odstíny, byť jich asi určitě nebude padesát.

   V čem by se ale mohla shodnout nadpoloviční čas respondentů je kupříkladu vůně. Červen disponuje tolika variantami krásných vůní, že patrně nemá konkurenci. Lze tedy směle konstatovat, že v tomto směru je červen opravdu nejkrásnější.

 Nejvoňavější.

 A protože vůně jsou stěžejní i pro nás lidi, lze bez uzardění červen vyhlásit tím nejhezčím. Vždyť zkusili jste se v červnu zhluboka nadechnout?

Pravda, alergiky tímto neohromím, tak jinak.

   Zkusili jste žít vedle člověka, který vám nevoní?

 Ne, že by to byl nezajímavý experiment, ale většinou to nefunguje. Vůně jsou prostě pro nás důležité. Voní nám lidé, práce či příroda. Červen nám to svou paletou vůní intenzivně připomíná. Co nám nevoní, nefunguje.

  V půli roku si to možná uvědomujeme mnohem silněji. O to víc, čím intenzivnější vůně nám červen nabízí. Nechť vám tedy všechno kolem voní. A nejen v červnu…

Který je váš nejkrásnější měsíc v roce?

A bude vysvědčení...

 Některým to zůstane celý život. Ten červnový pocit. Jako že se blíží prázdniny. Už dávno opustili školní lavice, disponuji dovolenou či jsou pány svého času, přesto v červnu pocítí nepatrné vnitřní rozechvění. Bude vysvědčení. A po něm sladký čas prázdnin.

Pro pololetní vysvědčení si ale svým způsobem jdeme všichni. Rok se láme do druhé poloviny, novoroční předsevzetí dávno odvál čas a nás honí uzávěrky, data či termíny.

 Prostě, červen s sebou nese zvláštní atmosféru a specifika. I jako pracující se těšíte na prázdniny. Vychutnáváte nejdelší dny a krátké noci. Vysedáváte na zahrádkách. Sledujete klasické Primátorky či navštívíte Noc kostelů. Vyrazíte na Smetanovu Litomyšl.

 Už léta si říkám, že si dovolenou vyberu právě v červnu. Tuším ale, že ve školství nepůjde o snadný proces, přeci jenom pedagogové mají svou dovolenou trochu víc sešněrovanou. Od dětství totiž vnímám červen jako nejkrásnější a zároveň nejpromarněnější měsíc v roce. Tempo se výrazně zrychlí a všechno míří k letnímu finále. Na červnové krásy nezbývá moc času. Pořádně si ho nedokážeme vychutnat. Vždycky je něco důležitého, co musíme stihnout před létem.

 Tak zbrzďuji. Není to jednoduché, samozřejmě. Zvyk je prostě železná košile. Podle předsevzetí by ideální červnové tempo mělo být maximálně vycházkové, ne-li pomalejší.

Nabízí se proto vyrazit na Pražské Quadriennale do Holešovic, kde můžete esteticky zpomalit mezi designem a výtvarnými výzvami.

Něco takového samozřejmě není pro každého, takové nevyžádané rady nebudí nejlepší dojem. Nemělo by jít o konkrétní aktivitu, spíš o pocit, který červen přináší.

Možná chce všechno mnohem větší empatii. Každý půlroční červnový zlom vnímá po svém. Někdo je ve stresu, jiného letní slunovrat zanechává v bohorovném klidu.

Určitou šanci samozřejmě skýtá aktuální rozpoložení.  Jako student vnímáte červen jinak než prodavač zájezdů v cestovní kanceláři či herec na volné noze.

S podobným porovnáváním není na červnu nic zvláštního, vždycky lze najít něco dobrého stejně jako negativního.

Přesto červen většinou vnímáme trochu jinak. Jenom nevím, jak přesně to pojmenovat. Je to hodně o pocitu, jako že něco končí a něco nového se začíná.

Ačkoliv…Něco specifického a konkrétního červen opravdu má. Minimálně ten letošní. Připomíná sedmdesát let od měnové reformy. Řízená krádež úspor drobných střadatelů. Lidé tehdy vyšli do ulic.

   Vždy se mi zdálo poměrně bizarní, že měnová reforma, jakkoliv byla zlodějská, vyvolala větší nepokoje než monstrprocesy s nevinnými lidmi. Při pohledu na toto kulaté výročí mi naskakuje husí kůže a tisíce otázek. Těžko na závěr definovat jednu obecnou. Tak snad stručně a věcně, máme jiné vnímání červnové reality než ti před sedmdesáti lety, nebo je to neměnné? Jdeme si prostě pro vysvědčení, s tím v červnu holt nic nenaděláme.

Psáno pro Listy Prahy 1

Den dětí

 Dnešní svátek dětí se asi slaví na mnoha frontách. Na hřišti, v cukrárně, v bazénu, v kině, v "Mekáči," probíhají akce organizované i rodinné. 

Den dětí se většinou nějak připomíná a slaví. Děti si ho užívají.

Asi není stejně všude na světě, třeba Turci si ho připomínají v dubnu. Navíc byli i první, kdo toto téma vyhodil do veřejného prostoru. Myšlenku, že dětství je stěžejní pro budoucnost, že děti mají mít svůj den. 

U nás ho mají prvního června. 

Připomenut měl původně hlavně vraždění dětí v Lidicích a v Quaradoru. 

Po válce se data - u nás- zmocnili soudruzi a udělali z toho spíš takový pionýrský svátek. 

Dnes je to jeden z mnoha dnů, které akcentují děti.

Já ho mám ráda. Tobiáš taky, ale ten má dětský den pořád...

Dnes bude dětský den ve škole. Hrátky a dovádění. Organizují starší pro mladší. 

Zítra jdeme na hřbitov. Ten Ďáblický. Vzpomenout a připomenout. A poté do cukrárny.