Šikana hudbou

 Hudbu máme rádi a její poslech vnímám jako relaxaci. Pokud je to moje volba.

Když ale vzduchem duní vzdálená technopárty či mejdan z AVU, moc relaxační to není. Stále se zlepšující zesilovače dělají své. Poslouchat hudbu vlídnou ke svému sluchu už asi ani nejde. Často mě napadá, jak se ti účastníci podobných zábav mohou bavit mezi sebou, když takřka neslyšíme vlastního slova v kilometrové vzdálenosti? 

No, to je jejich věc. Že budou jednou hluchý jak poleno. Ale že terorizují své okolí už zas tak jejich věc není, řekla bych. 

A navíc většinou nejde o hodinu či dvě, ale celá dlouhá odpoledne, přehoupnutá do noci, kde nějaká dvaadvacátá hodina rozhodně nehraje roli, protože běžný konzument této hudební šarády chodí domu za světla, tedy až ráno.

 Řev- alias prý muzika -  tedy duní celou noc. Mění se v šikanu hudbou. V teror, proti kterému není obrany. 

Úřady se k tomu staví laxně, stížnosti na hluk si přehazují jako horký brambor a většinou ho neřeší. Hygiena od toho dává ruce pryč, prý to není její starost. A pokud je, tak přijedou změřit hladinu hluku dávno po akci. 

Na Letné existuje ještě jedna neobvyklost, taková pikoška:-). 

Když vznesete námitku či chcete situaci řešit, nejsilnější argument, který s oblibou v diskusi všichni používají, je: "Odstěhuj se." 

A většinou přichází sarkastický doplněk:

 "Nejlépe někam na vesnici, tady na Letné musíš s hlukem počítat." 

Tím smysluplná diskuse končí a už se s vámi nikdo nebaví.

   No, s hlukem tady samozřejmě počítáme, ale nikoli v řevem a permanentní šílenou hudební produkcí, která většinou šplhá z Výstaviště vzhůru. 

Ale i jiná místa ve Stromovce mají své hudební peklo.

 Paradoxní je, že taková páteční procházka po páteřní automobilové komunikaci Korunovační je v podstatě klidnější než pobyt v parku...!?

      A když náhodou městem neduní hudba, hraje se fotbal. 

Nemám nic proti sportu, ale přijít na Letnou v době derby je dost podobné pobytu ve válečné zóně. Celé odpoledne a večer duní nad střechami vrtulník, prostor dost připomíná očistec, který se mění v peklo příchodem sešívaných fandů.

 Uzavře se tunel, aby davy mohly projít. Policie na koních připomíná postavy z Hvězdných válek,  vrtulník zesiluje, "fanoušci" řvou....

Pak je chvíli klid, tedy jen v ulicích, je zápas.

 A pak nastává další destrukce. Vítězové oslavují, poražení řeší svou frustraci. Oba tábory ničením všeho, na co narazí, močením, kde je napadne, nejlépe na kapoty zaparkovaných aut. 

   Na rozdíl od neustálých koncertů tohle většinou kolem půlnoci skončí. 

Občas to ještě zpestří aktivisté, kteří požadují likvidaci aut. A pokud už auto máte, tak nechť se pohybuje maximálně rychlostí třicet kilometrů v hodině!!Další aktivisté rovnou vypouštějí větším vozům pneumatiky, protože podle jejich přesvědčení auta škodí. 

Když se všichni tito "svazáčci" sejdou s "fotbalovými fanoušky" v jeden čas a na jednom místě, jde 

o pěknou, řekněme "ekologicky" vskutku vlídnou aktivitu. Zcela jistě ji doprovází i hudební kulisa ze Stromovky či Letenských sadů. 

  Nerozumím mnoha těmto událostem, ani tomu, že to nikdo neřeší. Nejvíc asi nechápu ten fanouškovský průvod, kvůli kterému se zavře půl Prahy a oni za doprovodu Policie kráčí městem, často dost destruktivně. Hudba tady ztrácí svou relaxační funkci a mění se v nástroj šikany. 

Těžko to lze změnit, nakonec asi opravdu jen tím odstěhováním:-). V podstatě to ani nekritizuji, jen s údivem popisuji, co vidím a co se děje. Jistě to mnozí vnímají jako zajímavý kolorit místa, mnozí to neřeší a ten zbytek se už odstěhoval. 

My archiváři to tady mapujeme. Zachycujeme místní genius locci. Nebo zdejší představu 

o svobodě? Prostě realitu....

Tento záběr je z FB, my jsme nefotili, z těch davů šel strach...

Krom toho ale dneska samozřejmě vzpomínáme na tatínka. Osmdesát let. Nedožitých, bohužel. Ani sedmdesát nedožil. Tak jen vzpomínky...

Východočeská tour

 Jen krátké fotoohlédnutí za východočeským výletem. Východní Čechy jsou krásné. A vlídné...Vrátíme se...

Přijímací zkoušky

 Přijímačky hýbou veřejným prostorem. Ostatně, jako každý rok. Letos je to jen trochu víc výživné tím, že je obrovský převis, mnohem víc uchazečů než míst, tudíž nervozita stoupá. A nepřijaté děti hledají svoji novou cestu. Mnohdy může být lepší než ta, na kterou původně mířily. Někdy se na tu svoji naplánovanou trasu nějakou oklikou vrátí, jindy budou spokojení jinde. Každopádně, pro mnohé děti se mění spousta věcí.

V diskusi ale, jako vždy, musí zaznít ten evergreen o těžkých či nesmyslných zkouškách. V něčem s ním souzním, v mnohém docela nesouhlasím. Hlavně ale vnímám ten blázinec kolem, tlak na úspěch, který začíná někdy v lednu.

Rodiče šílí. Musíš se dostat.

Děti jsou většinou víc v klidu, ale časem to dopadne i na ně. Musím ty zkoušky udělat. Kvůli našim…

Teprve pak často nastupuje vnitřní motivace, že to chci udělat proto, abych byl přijat na studium, které chci dělat.

Skeptická jsem hlavně proto, že pak vidím řadu znuděných studujících dětí, které chtějí hlavně ten papír, absolvovat, studium samotné je už trochu otravuje a nudí. Možná i proto, že si nemohly vybrat podle sebe. Plní rodičovské představy.

Není to stoprocentní, to samozřejmě ne. Ale je toho tolik, že to není úplná marginálie.

   A pak ta společenská atmosféra. Hitem doby je děti nestresovat. Ve škole na ně být co nejvíc hodní, laskaví a vytvářet jim bezpečné a antistresové prostředí.

Proti tomu nic nenamítám.

Ale pak je s gustem hodíme do víru přijímaček, což je stres jako „prase“. Pokud nejste trénovaní, těžko pak se stresem pracujete.

  Do toho jako další aspekt určitě patří rozdílné RVP, které se liší školu od školy.  Někde prostě ty věci, které jsou v testech, ještě nebrali. Anebo je brali jinak.

 A to je další kámen úrazu. Když na to máte, můžete si zaplatit cvičné testy. Trénovat. A pak, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dáte to.

 Kdy ale rodinný rozpočet na doučování nestačí, děti se s tímto typem testů setkávají na zkouškách poprvé a to je těžká věc. Jsou v nevýhodě.

  Pak ale trochu i z opačného ranku. Chci na gympl, musím umět. Musí se to nějak rozlišit. Takže i těžší zkoušky prostě zvládnu. A když ne, musím jinam.

Učit se prostě musím.  

Nejhorší ale je, a za to by měl někdo nést odpovědnost, když dítě nevezmou z kapacitních důvodů. 

A to se letos děje víc než v malé míře. Navzdory tomu, že o silném populačním ročníku se ví už léta. Najednou ty děti dospěly a nic. Místa nejsou. To je naprostá ostuda a selhání systému. 

Nejsmutnější na tom ale je fakt, že to zase odnesou ty děti.

 Myslím, že je vždycky snazší se smířit s faktem, že jsem zkoušky prostě neudělal, tak mě nevezmou, než že mě neberou proto, že v baráku není místo. Nejsou třídy. Nejsou školy. 

    Nebo, a to je zrůdnost největší, že mě nevylosovali. Ano, i to je prý pravda. Někde o volná místa ze stejně úspěšných dětí losují.

 No, nežijeme my v Kocourkově? 

Nedá mi to nevytáhnout můj evergreen, školství je prý prioritou..... Všichni politici se tím léta ohánějí. 

Ovšem, jak vidno, skutek utek.

Hermína

      Pamatuji si z dětských let jmény Hermíny Týrlové z filmových titulků. První dojem byl, že mi přišlo fascinující jméno Hermína. Nerozuměla jsem mu. Jak se někdo může jmenovat tak exoticky? Hermína?

Zejména v době ryze českých jmen to můj dětský rozum moc nepobíral. Ale zase jsem se díky tomu rychle propracovala  k její práci, věděla jsem, co dělá. Bylo to pro mě „srozumitelné“ úplně stejně jako „Bratři v triku“, ale usadilo se to v podvědomí. . Kdykoliv se v titulcích objevila Hermína, věděla jsem, že mě to to bude bavit.

A jak šel čas, setkávání s paní Hermínou byla čím dál tím sofistikovanější.  Už jsem chápala, co dělá a jak dobrá v tom je.

V květnu si připomeneme třicáté výročí její odchodu.

Když tehdy 3. 5. 1993 zemřela, přišel filmový svět o velkou osobnost. Ohlédněme se tedy za jejím osudem a zároveň za barevnou dětskou fantazií, kterou pomáhala utvářet.

   Svůj profesní život zcela zasvětila dětem.

Lze se jen domnívat, že tomu napomohl i fakt, že se ona sama, jako jedenáctiletá holčička, která náhle přišla o rodiče, ocitla na čas v sirotčinci. Zkušenost jistě traumatizující. Paní Hermína ji přetavila v nekončící láskyplné příběhy pro milióny dětí.

Už od svých patnácti let pracovala a starala se o sebe a mladší sourozence.

Tančí v divadle Uranie a brzy se i vdává. Za Karla Dodala, který ji přivedl do světa animovaného filmu. Mladistvé láskyplné okouzlení, ale přátelství na celý život.  

Když se s Karlem rozvedli, vydala se Hermína do Zlína, kde bylo před válkou a za protektorátu bezpečněji než v Praze.

Příležitost jí zde nabídl  Baťa, ve svých vznikajících filmových ateliérech. A Hermína vždycky dovedla nabízenou příležitost uchopit za pačesy. Ani v tomto okamžiku nezaváhala, a Baťa rozhodně nemusel litovat.   Tady také vznikl Ferda Mravenec, její první velký film. A úspěšných filmů poté následovala celá dlouhá řada.

Nelze samozřejmě nepřipomenout slavnou Vzpouru hraček, ale já osobně si víc pamatuji všechny  další Ferdovy příběhy, Příhody brouka Pytlíka či film Rozpustilí bráškové.

Hermína uměla loutkám vdechnout život.  Probouzela dětskou fantazii. Byla precizní kreslička

a animátorka. Sama si prý vyráběla rekvizity, ze všeho, co jí přišlo pod ruku. A  skutečně uměla oživit úplně běžné věci, které děti znají z kuchyně, z obýváku, z dětského pokoje, aniž by je kdy napadlo, že se s nimi dá zažít dobrodružství. Třeba s utěrkou, s kapesníkem, s polštářem, s vařečkou…

S Hermínou to šlo.

Její příběhy vždycky nesly, krom jiného, i  silné emoce a nějaké to výchovné poselství. Nenápadně, nevnucovaly ho, o to bylo intenzivnější.

Nejslavnější je asi  Uzel na kapesníku, ale ona dokázala oživit všechno,  úspěšně experimentovala kupříkladu i s loutkami z pečiva.

 Byla prostě tvůrkyní nového dětského světa. 

Zároveň se dokázala prosadit v  ryze mužském světě, ženský ekvivalent pro režiséra a animátora v její době snad ani neexistoval. Nebo se minimálně nepoužíval.

 Ale s Hermínou je najednou všechno jinak. Nejen ve světě fantazie a dětské představivosti. Je to prostě průkopnice. Nejen svým jménem, ale hlavně aktivitou, činností

a celoživotním dílem.

 Proto stojí za to připomenout si den, kdy odešla do filmového nebe.  Je to právě dnes, před třiceti lety. 3. 5. 1993

Co by asi říkala dnešním animákům?   

Nebo dětské fantazii? Čím by ji asi povzbudila? Byl by o její filmy mezi dnešními dětmi vůbec zájem? Přešla by k digitalizaci? To se samozřejmě nikdy nedozvíme, ale dumat o tom lze. 

Nechme tedy představivost pracovat, protože to je krédo Hermíny Týrlové. První dámy československého animovaného filmu.

 

Co vlastně po tom školství chceme?

    „Učitelé totiž pořád mají prázdniny a jsou ve dvě hodiny doma,“ plivne se oblíbená jedovatost v diskusi  většinou okamžiku, kdy docházejí argumenty.

Není to jediná floskule, která se vytrvale drží ve veřejném prostoru ohledně školství.

„Co chcete od učitelky? „kupříkladu.

Nebo: „Škola znamená jenom stres.“

    Jsou to samozřejmě vyhrocené názory, nicméně v poslední době mám pocit, že o školství se diskutuje jen vyhroceně. Ať už veřejně nebo v rámci profese samotné. Když politici opakovaně deklarují, že vzdělání je pro ně priorita, která ovšem pravidelně končí na chvostu jejich zájmu.

Někdy mě napadá příměr srovnatelný s pohádkovým světem.

„Že jen někdy za devatero horami a devatero řekami,“ lze určit místo, kde školství funguje se souladu s politickými proklamacemi a životem reálné společnosti.

    Zřejmě si volení zástupci lidu nemohou pomoci, když najednou dostanou příležitost a pohádkově kouzelnou moc zasáhnout alespoň do resortu školství.

 A tak vznikají různé „ sofistikované“ názory typu, známkovat budeme během školního roku, ale na vysvědčení děti známky nedostanou, aby nebyly ve stresu. Zrušíme výuku jazyků, protože dneska už přeci existují překladače a umělá inteligence. Zrušíme devátý ročník…“

A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Mně osobně některé názory nepřijdou špatné, ale vždycky mě poněkud rozladí jejich interpretace. Jako by si devět let základní docházky vymysleli učitelé sami a teď zuby nehty  násilím drží odrostlé deváťáky ve škole.

 A my, z moci úřední, jim je odebereme.

Stejně jako s tím známkováním, kdy ministerský úředních v jakési veřejné debatě zpupně prohlásí, že to stejně zruší přes odpor rodičů i učitelů…

   Nechce se mi totiž věřit, že by takhle nějak probíhala debata o problémech resortu, který je něčí prioritou.

 Jde bohužel většinou jen o názorový střet, který má dokázat sílu moci.

   Stejně jako současný nápad, že se zvýší přímá vyučovací povinnost z 22 hodin na dvacet tři až dvacet sedm. Vím, že odučené hodiny jsou pro veřejnost často jako rudý hadr na býka. Mají pocit, že kantoři nic víc nedělají, než že si dvaadvacet hodin týdně hrají s dětmi.

To je ale jiný problém, mě dnes spíš napadá, zda takový ministr, který takto velkoryse předkládá reformu, vůbec někdy učil?

Nechci v tomto textu  řešit, jak to vynuluje mediálně vyhlašovaný vládní úspěch navýšení platů na 130%. Protože navýšení platu společně s navýšením pracovní doby se hezky efektivně vynuluje. Zajímalo by mě, v které jiné profesi by si to někdo dovolil, ale ani to není meritum věci mé úvahy.

     Dvacet sedm hodin se jistě dá odučit. Dokázala jsem kdysi učit i třicet jedna hodin týdně. Pokud se na každou hodinu mám minimálně hodinu připravovat, určitě zákonem danou týdenní pracovní dobu nejen naplním.

Otázka je, co to tato kvantita udělá s kvalitou?  S energií a učitelskou empatií? Kdo bude dělat věci okolo, papírování, suplování, práce s dětmi, komunikace s rodiči, dozory,  další sebevzdělávání?

 Kam zmizí takové ty mediálně proklamované populární věci, jako je individuální přístup či diferencovaná výuka?

   Jako by se vždycky řeklo jen půl pravdy, té, která se hodí. Jistě, je někde dvacet sedm hodin přímé výuky. Myslím, že zrovna v adorovaném Finsku.

 Nicméně, také je tam jiná atmosféra, přístup ke vzdělání, plno asistentů na různé učitelské práce, placené volno po určitých odučených letech. Aby učitel nevyhořel, načerpal sílu, nové poznatky.

To u nás nikdo nenabízí, vybere se jen to, co se hodí.

Zvýší se přímá vyučovací povinnost. Zvyšují se počty dětí ve třídách, aby se ušetřilo. Mnohde jsme již zase na třiceti dětech.

  Ne, že bych si osobně stěžovala. Popravdě řečeno, raději tyto mediální diskuse vynechávám. V rámci ochrany duševního zdraví. Zejména návrhy jsou často tak populisticky bláznivě nesmyslné, že řešit každou ministerskou myšlenku by bylo hodně vyčerpávající. Ale této inovace si nešlo nevšimnout. Zejména toho, s jakou arogancí byla předkládána. Minimálně já jsem to tak vnímala.

    Už také trochu vím, že se školy někdy mohou bránit, byť si pořád myslím, že to bohužel nemají moc v povaze a často ve finále ta nesmyslná rozhodnutí shora realizují. Spořádaně, do další fatální uzákoněné změny.

    Ale drobné signály vlastní hrdosti a přemýšlení o tom, co chci dělat, už tady asi jsou. Pravda, ke zvýšení popularity, ba dokonce vzdělanosti, to zatím nevede. Z tohoto hlediska by jistě byla lepší větší školní soudržnost. Ale není vyloučeno, že se časem objeví. Protože těch nesmyslů se v poslední době kupí nějak povícero. A co tedy po tom školství vlastně chceme je otázka asi spíš řečnická. Odpověď na ni asi nikdo dát neumí.

Sourozenci v nejlepším věku

 

Květen nabízí kulatá výročí rozhlasu i televize.

 Větší pozornost logicky budí kulaté jubileum z Vinohradské, sto let je sice teprve začátek, jak zní současný reklamní slogan, ale je to prostě výročí.

Mladší sestra televize u nás slaví teprve sedmdesátku.

Ale obě média tak nějak patří k sobě, vnímáme je jako neoddělitelné sourozence.

Rozhlas má  své stotiny 18. května.

  Začínalo se tehdy v Kbelích, ve skautském stanu. Rádio vysílání. Pak proběhlo jakési referendum na výběr českého jména, ze kterého vznikl rozhlas. A ujal se.

Televize už takovou kliku neměla, rozvid se nechytil, proto máme, jako všude na světě, televizi.

 Rádio mají také všichni. Rozhlas ale jenom my.

Provází nás takřka celým dvacátým stoletím. Mnohokrát se o něj bojovalo,, bránili jsme ho před nacisty, před ruskými okupanty, uměl národ povzbudit i potěšit.

Drží i několik prvenství, kupříkladu ve vysílání na evropské pevnině či ve sportovních přenosech. Přinášel do domácností první kulturní zážitky, ať už operní představení či dramatizaci literárních děl.

Prostě balzám pro uši i pro duši.

 Své místo má i dnes, v době úplně jiných médií.

 Mnozí právě díky jeho vlídnosti a dlouhé tradici na rozhlas nedají dopustit, je často lepším nebo alespoň vyhledávanějším společníkem než televize.

 Ta slaví své české sedmdesátiny  prvního května, tedy dnes. A do stovky má ještě kus cesty. Může se od staršího brášky pořád co učit, byť už dávno jde svou vlastní cestou,  padesát let 

i barevnou. Začátky byly asi dost dobrodružné, hrálo se živě před kamerou, improvizovalo se ve stísněných podmínkách. 

Takové pionýrské doby, dnes budící úsměv, trochu pobavený, trochu nevěřícný.  Však už je to dlouho od prvního květnového večera v Malostranské besedě.

A k tomu začíná nejkrásnější měsíc v roce.