Velký pátek

 Největší velikonoční den, právě dnes.  Dnes se nepracuje, ale ani nejí. 

Tedy podle tradice, samozřejmě. Ty už se dneska moc nedodržují, ale do práce, nebo minimálně do zaměstnání, se dnes nejde. 

Vždycky mi to přišlo trochu paradoxní, že v tak ateistické zemi, za jakou se považujeme, je Velký pátek vnímán jako státní svátek. 

No, možná dlouho nebude, v rámci úspor se prý chceme státních svátků zbavit. Přinese to prý navýšení peněz do státní pokladny. Já bych tedy spíš lobbovala za ty červencové, za Cyrila a Metoděje a Jana Husa, ale zjevně žádné referendum nebude:-).

 I proto je dnešek stále ještě volným a svátečním dnem. Dnem, kdy teoreticky lze najít poklad, protože se otvírají skály. 

Nu, každý věří tomu, co je jeho srdci bližší. A my vnímáme jako poklad vlastní klid a pohodu, proto si užíváme wellness pobyt. A zahajujeme tour po městech, skrývajících se ve vyjmenovaných slovech. Naše letošní velikonoční cesta, nikoliv ovšem křížová, ale edukační. A poznávací:-)

Naděje

 

  V dubnu není vůbec nic jisté. Je to od podstaty žertovný a nestálý měsíc, který slibuje jaro, ale klidně lze očekávat sníh i mráz. Panská láska a dubnový sníh za mnoho nestojí,  praví stará pranostika, čímž potvrzuje premisu o neklidné dubnové atmosféře.

Na počátku potkáme aprílové žerty a končí se upalováním čarodějnic.  Docela divoká dubnová sinusoida.

 Skoro se zdá, že varianta pořekadla o setrvání za kamny má nějaký reálný základ, jako že někde v závětří je v dubnu nejklidněji.

Jenže uklidit se k ústřednímu topení na celý měsíc není dneska zrovna nejrozumnější, proto se jeví jako nadějnější dubnová exkurze třeba do univerzitní knihovny, když už se v dubnu připomíná Den vzdělanosti. Souvisí s Karlovou univerzitou, která má dubnové datum v záhlaví své zakládací listiny, jejíž stáří je už 675 let, tudíž úctyhodná dáma v nejlepších letech. Když Karel IV. před staletími tuto instituci zakládal, neměli její žáci ani kantoři na růžích ustláno. Neměli prostory pro výuku, pomůcky, finance na vybavení školy, peníze na výplaty učitelů...

Zjevně některé vzorce mají neuvěřitelnou životnost, taková „věc makropulos“ vzdělávacího procesu. Nebo možná trvalý apríl. Zdá se totiž, že tyto problémy přetrvaly do dnešních dnů.

A to navzdory tomu, že vzdělanost je údajnou prioritou všech, a podle statistik v naší zemi poměrně rychle a výrazně roste.

 Otec vlasti  by však docela žasl, jak moc lpíme na jeho zakladatelské činnosti, a proto v její podstatě nic zásadního neměníme. I dnes se totiž vysokoškolští učitelé mohou dokonale vžít do pocitů svých dávných předchůdců, minimálně co se příjmů týče.

 Přesto se všichni pokrytecky tváříme, že vzdělání je zásadní priorita, ale možná je to jen aprílový žertík nebo idea k sežehnutí v očistném plameni.  Jakési baroko pro oko. Určité vyvážení přináší oslava Velikonoc, které s sebou nesou naději. Takovou nejistou, jako duben sám. Vstupme tedy do něho s úsměvem, který apríl nabízí. A závěrečnou ohňovou očistou ji můžeme zpečetitJ

 Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

Národní muzeum

 

   5. dubna 1818 bylo v Praze z iniciativy Kašpara ze Šternberka a jeho přátel založeno Vlastenecké muzeum, které my dnes známe jako Národní. Dnes je tedy výročí. 

Dávní obrozenci pečlivě vybírali tiché a klidné místo nedaleko Koňské brány, kde budou ideální podmínky pro badatele a návštěvníky. Ticho a takřka liduprázdno. Asi by ronili krokodýlí slzy, kdyby viděli, že pod okny jejich vymazlené instituce neustále proudí desítky aut, které tudy vede magistrála, a slovo klid je zde takřka zapomenutým výrazivem.

Stačí 205 let a všechno je jinak.

 Dnes je Národní muzeum překrásně rekonstruováno a snaží se navázat na tradici, kterou kdysi nadšení vlastenci započali. Ostatně, základ sbírek tvoří dary tehdejších obrozeneckých šlechtických rodin, které darovaly muzeu, co mohly. Rukopisy, přírodovědné sbírky, ba i svoje celé paláce věnovaly.

Muzeum totiž dlouho sídlilo ve Šternberském a Nosticově paláci, nám známá budova vznikla až v roce 1891. Pozemek, nebo alespoň jeho část, kde instituce dneska sídlí, věnoval František Ladislav Rieger. Odebral kousek ze svých sadů. Tyčí se na vrcholu Koňského trhu, který se dnes sice jmenuje Václavské náměstí, ale trh to v podstatě zůstal napořád. Zkuste se tam projít, nejlépe po setmění, a nabízí se vám ke koupi takových věcí, že doslova zíráte. A nikdo to neřeší. Ani já to nechci řešit, napadlo mě to jen z okna Národního muzea, které samo o sobě je krásné a inspirativní. 

Dnes už dávno propojeno s Federálním shromážděním. 

Stojí za návštěvu, třeba za tu velikonoční. 

Sebeprezentace

 

Člověk nemusí být školou povinný, a přesto je do školní problematiky trvale vtažen. Nebo mu to alespoň tak připadá. Většinou se ve veřejném prostoru řeší víc věcí ze školství než z oblasti jaderné fyziky. Škole „rozumí“ každý a všichni si osobují do problematiky „fundovaně“ promluvit. Zejména sociální sítě jsou úrodným polem působnosti mnoha novodobých učitelů národa. Pravda, docela pikantní (alespoň já to tak vnímám) je smutný fakt, že řada příspěvků je plná pravopisných chyb, ale

o tom spát nechci.

Zaujal mě fenomén líbivosti.

A k němu jsou sociální sítě výrazně využívány. Přesnější by ale bylo označení:  zneužívány.

Protože někde je jedno, jak a co učíte, hlavní je, že to vypadá hezky na sociálních sítích. Můžete se tím prezentovat. Zda děti něco pochopily či nedej bože, zda něco umí, to vůbec není podstatné. Stěžejní je, aby to bylo akční, zábavné a dalo se to lajknout.  Tedy nasnadě jsou módní témata, která se právě propírají v médiích.  Hezky se sklouznout po povrchu, akcentovat mediálně chytlavé téma

a pěkně ho vystavit na Instagramu, FB či Ťik-toku. A rychle se jede dál. Další foto, krátký koment, sugestivní výkřik….

Často jsem zachytila na sociálních sítích zajímavé posty. Když jsem se je jala prozkoumávat do větších podrobností, vyplulo na povrch něco ve stylu pranýřovaných přísloví, jako že navrch huj, vespod fuj. Nicméně příspěvky začaly přibývat ve velkém. Při náhodném dialogu s dětmi, kterých se mediálně úspěšné sdělení týkalo, vyšlo najevo, že vůbec neví, oč při zmiňované aktivitě šlo.

Nic si z toho neodnesly. Žádný posud ve vědomostech ani dovednostech. Jen blikající počítadlo nadšených lajků.

To samozřejmě mnohé vysvětluje, ale k nijakému uspokojení nevede. Proč je tak v kurzu klipovitá povrchnost?

Jeden terapeut tvrdí, že po zhlédnutí několika tiktokových videí, kde během prvních pěti vteřin proběhne soulož, vražda a divoká honička, lze těžko děti upoutat kupříkladu rozvláčným knižním příběhem.

Má pravdu, souhlasím. Jen nevím, proč na to ve velkém naskakují i školy.

Vysvětlení jsem se dožadovala na jedné kreativní ředitelce školy. Držela se logiky: škola je obrazem současnosti.

To jsem musela uznat jako právoplatný argument. Zvláště, když bereme v úvahu, že popularita – raději bych napsala populismus, ale asi bych si vyslechla své - takže popularita školy na sociálních sítích může vést k vyššímu zájmu o přijetí právě na tento ústav.

Z debaty jsem odstoupila s pocitem staromilce, který se nechce smířit s nastupujícími novotami.

Ne, že by pokrok byl v mém slovníku úplně cizí slovo. Nové věci mám ráda. Věřím v progres. Stačí ale pohlédnout detailněji na mediální svět a člověk si svou zpátečnickou premisu neochotně potvrdí.

Kupříkladu:

Nemusí si nic pamatovat.

Všechno si najdou.

Hlavně je nestresovat.

Hlavně žádná negativa.

Všechno vyřeší umělá inteligence….

Vlastně se to dá celé uzavřít letitým vtipem.

Dohadují se wikipedie, google a facebook s internetem.

 W: Já vím všechno…

 G: Já najdu všechno…

 F: Já znám všechny…

 I (případně AI): Beze mě jste všichni namydlení. …

A na závěr suše elektřina: A tak se uklidníme, ano!!

Pravda, klidu to moc nepřidá, ale snad se na závěr můžeme zasmát.

 I když je to vlastně celé k pláči…

Co není v úderné zkratce na síti, jakoby nebyloL

 

 

 

 

 

Jan Janský

 

  Krve by se ve mně nedořezal či krev není voda, má modrou krev, studenou krev, brodil se krví, slzy jsou krví duše, krev je život….

 Jeden by neřekl, kolikrát se životadárná tekutina objeví v lidových moudrech či popisu psychických stavů. Přitom krevní skupiny jsou známy jen čtyři, což objevil náš dnešní oslavenec, psychiatr Jan Janský. Nedožil ani padesátky, přesto zanechal v našem lékařství zásadní a trvalou stopu.

  Narodil se před sto padesáti lety, 3. dubna 1873, na Smíchově. Tady žil, studoval i pracoval. Měl Smíchov rád. Křížem krážem ho projel na kole a dnešní pražské cyklostezky by ho jistě naplňovaly velkou radostí.

   Medicínu studoval v Praze a v Innsbrucku. Měl sen pracovat jako chirurg. Chyběly mu však potřebné konexe, po studiu na něj nikde nečekali s otevřenou náručí. Po chmurné anabázi po pražských odděleních našel uplatnění u profesora Kuffnera na psychiatrii. 

   Dnes by se řeklo, že jde o celkem lukrativní místo, nicméně před sto lety se psychiatrie vnímala víc jako šarlatánství než seriózní věda. Optimista Janský ale svoji situaci pojal jako příležitost, kterou chopil za pačesy. Psychiatrii se začal věnovat s plnou vervou a vypracoval se na skutečnou a uznávanou kapacitu.

  Jako vedlejší činnost zkoumal krevní transfúze, ve kterých viděl cestu pro psychicky nemocné pacienty. Nějakou dobu si  myslel, že některé své pacienty zachránil transfúzí před sebevraždou. Současně mu vrtala hlavou záhada úmrtí jiných pacientů, kterým transfúze zjevně uškodila.

 Odbíral svým přátelům a kolegům kapky krve, na kterých své teorie testoval. A zjistil, že s psychikou krev nesouvisí. Zejména proto, že každý má krev trochu jinou. Popsal AB skupinu, ale předpokládal, že jich bude mnohem víc.

Nechal se naverbovat do války, chtěl provádět transfúze přímo na frontě. Jenže proti byly nejen úřady, ale i jeho zdraví. Infarkt ho poslal z fronty domů.

   Po válce pak šéfoval  psychiatrické klinice v Praze, bádal nad neuropatií, a také studoval mozkomíšní mok. Smrtelná choroba, která útočí na psychomotoriku nervů dítěte ve vývoji, proto nese jeho jméno.

    Krev asi opravdu vnímal jako vedlejší produkt svého bádání, dlouho hledal souvislost s psychickým onemocněním. Možná proto ani netušil, že v monarchii se nad podobným problémem vede diskuse pod vedením doktora Landsteinera, který za to dokonce dostal Nobelovu cenu.

 Ve 48 letech doktora Janského zabil další infarkt, takže mu osud nedopřál ani zažít si vlastní slávu a úspěch s krevními skupinami, který přišel asi dva roky po jeho přečesaném úmrtí.

 Proslavili ho paradoxně Američané a Švédové, které nadchlo, jak precizně a dokonale ty krevní skupiny popsal. V tom byl asi skutečně první. Leč, Nobelovu cenu nedostal. 

Zato my můžeme dostat jeho plaketu, v případě trvalého dárcovství krve, které on sám aktivně podporoval.

 

Květná neděle

 Dnes začíná velikonoční týden, je Květná neděle. Končí čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Kdo jde do kostela, měl by dle tradice jít v procesí a nechat si tam posvětit kočičky.

Ty se světily proto, aby přinesly zdraví, štěstí, spokojenost. 

Hrají se pašijové hry.

Nemá se dneska nic péct, takže bábovka ke kávě musí být už včera upečená. A do velikonočního beránka se pustíme někdy v týdnu. 

U nás ho spíš koupíme než upečeme. A víc na ozdobu a jako velikonoční dekoraci. Jíst se mi ho trochu příčí. To radši tu bábovku ze stejného těsta. 

Také se nemá nic kupovat na sebe, ale komu by se v neděli chtělo nakupovat. Zejména, když tak vytrvale prší. 

Podle dávných tradic by se prý mělo uklízet, vymetat dům zelenými větvemi, ale to je stejné, jako s nakupováním. Komu by se v neděli chtělo uklízet. 

Raději dobrá kniha. Nebo ty pašijové hry, když je Květná neděle. 

A tady posvěcený pejsek, místo posvěcených kočiček:-)

Vítání jara

 Vítání jara dnes proběhlo v Letňanech. A Nadační fond Moje velké přání tam dražil květiny. Dražbu vedla paní Dolinová spolu s floristou Pavlem Hruškou. A zapojila se i Lejla Abbasová. 

Vydražené peníze jsou určené na plnění přání osamělým seniorům. 

Dražilo se o sto šest. Byla jsem vlastně na takové dražbě poprvé. A tím jsem také pochopila, jak je to strhující. Přihazuje se, stupňuje, dramatizuje, strhne vás to. 

Z pětistovky jsou najednou dva tisíce. 

Je to adrenalin. 

Krásná atmosféra.

A to šlo o květiny, částky nebyly milionové jako kupříkladu v případě obrazů. I tak to byl velký zážitek. Dámy dokázaly vytáhnout ceny neuvěřitelně. 

Hodně pomohl i Jan Čenský. Gentleman v reálu jako na obrazovce. Pomohl při dražbě i sám několik květin vydražil.

Květiny ovšem byly krásné. Floristé, kteří je vytvářeli, jsou fakt dobří. Jak už ti stávající profesionálové, tak mladí studenti. Některé květiny či květinové dekorace vytvářeli studenti z Litomyšle. Šikovní. 

 Nakonec se zde představil videoklip, který vznikl pro Nadační fond Moje velké přání. 

Jaro jsme tedy přivítali opravdu stylově. A vůbec to nebyl apríl, nýbrž opravdové jaro ve vzduchu. 

A Nadační fond Moje velké přání může pokračovat ve své aktivitě, při které plní přání osamělým nebo dlouhodobě nemocným seniorům. 

Nebojte si něco si přát. Pro seniory příbuzné i známé. Oni samotní si často neřeknou, ale opravdu jejich přání NF plní:-)