Sobota třináctého

 Sobota třináctého určitě nemá takový zvuk, jako pátek třináctého:-). Ale zajímavá je dost. Nese se ve znamení očekávání, čekáme třeba na zítřejšího Valentýna. Svátek zamilovaných, který u nás asi docela zdomácněl. Já ho třeba začala mít docela ráda, jako takové zpříjemnění temných zimních dní. 

Můžeme také čekat i na oslavu narozenin pana Miroslava Zikmunda, který oslaví neuvěřitelných 102 let!!! Velká radost i gratulace:-).

Lze si i připomenout výročí tragického náletu spojenců na Prahu, kteří si právě na Valentýna v pětačtyřicátém "spletli" Prahu s Drážďanami, a krom zničení mnoha významných památek, které dosud válečnému běsnění odolávaly, zabili i mnoho zaskočených Pražanů.

Možná napjatě čekáme na konec nouzového stavu, který v Čechách panoval od října a nic pozitivního nepřinesl...

  (tedy krom neustálého navyšování pozitivně nakažených).

V tomto kontextu já osobně napjatě čekám, zda se otevřou alespoň bazény, potřebuji se hýbat a zároveň relaxovat i jinak, než jen dlouhými procházkami. 

A v neposlední řadě mě v sobotu třináctého na instagramu zaujal výstřižek z latinského slovníku, který zde s dovolením přetiskuji. Je to sice kouzlo nechtěného, ale tak výstižné....Ne nadarmo se říká, že latina je základ všeho:-). A když už to dneska ladím celé do čekání, tak opravdu netrpělivě čekáme na otevření škol. Sice to vypadá, že bohužel marně, ale snad se někdy (ještě letos?) dočkáme.... Těžko říct, zvlášť, pokud se aktivně věnujeme latině:-)

Nu, a na co v sobotu třináctého čekáte Vy?

Velká přestávka

 Jsem v poslední době spíš taková neustále přinaštvaná, dost kritická, nějak nevidím světlo na konci tunelu. A zanadávat si je občas úlevné. Ale vlastně to ničemu nepomáhá, jen škodím sama sobě. Moc si nemohu pomoci. ...Jsem prostě věčný kritik.

Ale obdivuji lidi, kteří to zkoušejí tou druhou stranou. Že nanedávají, ale pomáhají. Laskavě, empaticky, podle svých možností. 

A zrovna z tohoto důvodu vznikl web na pomoc všem školou povinným. Tedy dětem, už rok beznadějně zavřeným, rodičům, co se s tím musí poprat, stejně tak i učitelům, kteří se bezmocně metamorfozují v youtubery. 

Tak se koukněte, třeba tam někdo také najde svůj text, který mu pomůže, povzbudí ho, poradí mu. 

Je to web, který fakt něco dělá, pomáhá. A vznikl z ryzího nadšení, protože něco změnit se přeci už konečně musí:-)?

A když nekonají odpovědná místa, musíme si pomáhat:-)

Jste zváni na pokec o velké přestávce. To je vždycky ve škole to nejlepší:-)

Rovnoprávnost

 Včera jsem poslouchala rádio. Veřejnoprávní, takže žádná senzace.

 Ve zprávách paní reportérka, po klasickém covidovém zpravodajství, přešla i k jiným tématům. Jedním z nich bylo,  že na britské univerzitní koleji (jméno uvádět nebudu) budou moci studovat i dívky!!! 

To je ale vymoženost, v jednadvacátém století. 

Teď už trochu volně převyprávím, co dál bylo naprosto normálně sdělováno. Dívky, o jejichž možnosti studovat se jednalo sto let, budou nejprve jako externí studentky, ale o roku 2024 budou moci studovat řádně. Rada k tomu přistoupila proto, že má nedostatek platících studentů (rozuměj hochů). ...

A dál byl sport, počasí, stav sněhu na našich silnicích…

Úplně jsem nevěděla, zda sním nebo bdím, ale protože jsem rádio poslouchala v autě, musela jsem konstatovat, že bdím. 

A jak se to tak někdy sejde, poté na mě z FB vyskočila níže použitá fotka, kdy v USA, v roce 1967,se ženy nesměly zúčastnit slavného bostonského maratonu. A tu, co se vzepřela a běžela, chtěli muži z trati vytlačit…

A za padesát let je jako běžná zpráva vnímáno, že snad konečně budou moci někde v kolébce demokracie studovat i ženy…. ??

Nu, žijeme dobu neskutečných paradoxů. Na jedné straně gender, politická korektnost, na straně druhé se nikdo ani nepozastaví nad tím, že ženy ještě někde nemají právo na studium….

A do toho naše vlastní české paradoxy….

Ne snad, že by můj dnešní text měl nějaké genderové nebo emancipační ambice. Je to jenom glosa.

A také, aby to nebyl pořád jen covidJ

Lyžování v Praze

 Napadl sníh. I v Praze. Ne čtyři centimetry u Muzea, ale opravdu, plno sněhu. Hurá. Děti a psi se raduji úplně nejvíc. Správci komunikací už méně, třeba u nás se asi rozhodli, že se nějakým protahováním chodníků, ulic, ba ani hlavních tahů, nebudou zdržovat, protože asi ještě nasněží. 

Takže i na Letné se fakt brodíme:-). A lyžujeme, bobujeme, sáňkujeme, o sto šest. Opravdu jsme potkali běžkaře na Karlově mostě. Letenské sady křižují dvojice, jednotlivci, mraky lyžařů. 

Ve Stromovce děti jásavě bobují. Aby ne, v nekonečné a nikam nevedoucí karanténě je to po čase první příjemné zpestření. V době, kdy se z tělocviku stala zakázaný činnost, všechna sportoviště jsou tabu, tak je super si jít zalyžovat či zablbnout na bobech. Zejména, když tolik sněhu v Praze nebylo ani nepamatujeme. 

Děti sáňkovaly i na Petříně. Už nesáňkují. Policie je vyhnala. Poté, co se její nejvyšší v médiích vyjádřil v tom smyslu, že je to určitě zakázané a nelegální. 

Hned tam byli a děti mají utrum. Zároveň se na netu objevil seznam zakázaných míst, kde se v Praze nesmí lyžovat ani sáňkovat. To je skoro všude, i ve Stromovce. Prostě ten pohyb nepovolíme!!!

Jen mě tak, mimochodem,  bez zřejmých souvislostí, mě napadá, že v hotelu v Teplicích Policie tak rychlá nebyla. Tam dokonce ani nešla vůbec. 

Děti z Petřína vypakovala ihned. 

Tak nějak nevím, co si o tom mám myslet? Pomáhat a chránit....

Nu, sníh v Praze leží dál a i dneska ráno už někdo boboval ve Stromovce. Jsem zvědavá, kdy ty děti někdo přijde vyhnat. Vždyť ony se tu vlastně nelegálně hýbou, sportují, pracují na své imunitě.... 

To je třeba po zásluze potrestat. 

Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?

Hradčanská

 Dnes venčíme kolem Hradčanské. Ulice jsou tady někdy pojmenované po osobnostech z Letné. Trochu záhada, ale je to tak. Jinak klid, skoro nikde nikdo...

Život na rozhraní věku

 Mám ráda tlusté knížky. Nabízejí radost, že je k čemu se vracet. Nebo připravují literární noční "orgie", jako že dokud nedočtu, nejdu spát:-)Životopis Ludmily Vaňkové mi nabízí tu první variantu, ráda se k němu každý den vracím, vždycky kousek, vychutnat, zažít. Mám ráda tuhle dámu. Díky jejím knihám jsem si zamilovala Přemyslovce, historii s příběhem. Setkala jsem se Přemyslem Otakarem II. jako malá, v její knize Král železný, král zlatý. Byl to pro mě tehdy fascinují příběh, vlastně dobrodružný. Když jsem pak historii začala studovat, žasla jsem, jak jsou vlastně ty její postavy vytvářeny na základě důkladné znalosti doby...Postavy nejsou vymyšlené, žily a konaly reálně, na základě historických událostí se lze klidně domýšlet, že zrovna tak. Obdivuji ji za to. A její životopis je také příběh, dobrodružný, zajímavý. Krásně se to čte.