Závěrečná časovka

Respektive rychlovka. Poslední část mého letního přemyslovského putování nás až včera zavedla do Mělníka, kterému jsem chtěla vyčlenit mnohem větší prostor, nakonec z toho byla jen cesta na otočku. I tak to stálo za to.  
Nevím vlastně, z jakého iracionálního důvodu používám cyklistickou terminologii, když na kole jsem seděla naposledy někdy loni, a to ještě na spinningu, což v zásadě není cyklistika. Závody nejezdím a v podstatě ani nesleduji. Sice si pamatuji na doby, kdy jsme sledovali Závod míru, který se vlnil naším rodným krajem. V socialistické šedi to bylo díky barevnému pelotonu významné zpestření života, všichni jsme se tehdy šli postavit k silnici, aby se kolem nás mihla skupina jezdců a bylo po všem.Po dlouhých týdnech socialistických příprav na velkolepou událost, že zrovna tudy projede Závod míru. Nu, jako dítě jsem v tom tu ideologii neviděla, dnes by to mohlo uškodit mému kádrovému profilu, že jsem mávala na závodníky mířící do MoskvyJ. 
Nicméně ani tehdy mě sledování cyklistiky nezaujalo, v současnosti mám ten sport spojený spíš s dopingem a přijde mi až komické, jak se všichni honí do těch strašlivých kopců, pak oslavují vítěze a za několik týdnů odhalí, že i on dopoval. Nějak pak nechápu smysl toho sportu, stejně jako nechápu, proč jsem si tak oblíbila cyklistickou terminologii. Nicméně, do Mělníka to byl opravdu skoro závod na čas, takže moc zážitků není. Spíš ta atmosféra, věnné město přemyslovských princezen. Pochází odtud Ludmila, z kmene Pšovanů, což moje studenty vždy spolehlivě pobaví. Pšovka:-)
 Eliška Přemyslovna zde prožila plno let a Karel IV. zahájil jeho vinařskou tradici. Navíc se tu stéká Labe s Vltavou, což mi evokuje drsný vtip z FB z letošních povodní

Ve studeném květnu se sejde Vltava a Labe a říkají: „Je pěkná kosa, takhle v květnu. Nezatopíme?“

    Nu, kapku černý humor, ale ukazuje na kouzlo češtiny a její zajímavé hrátky se slovy. V Mělníku tentokrát na žádné hrátky čas nebyl, prostě jen tam, prohlédnout, a zpátky. Samozřejmě k tomu nějaké víno, je čas vinobraní. Zásoby doplněny, jen na ochutnávku čas ve městě nezbyl. Takže je jasné, že se tam musíme vrátit a pěkně si to vychutnat. Včera se prostě, naprostou náhodou, naplnila další přemyslovská tour. Ani fotky nemám:-(

Inferno

Romány Dana Browna mohou docela dobře sloužit jako zajímavý místopis. Nebo vzorová ukázka toho, jak skvěle dělat PR svým knihám. Po úspěchu Da Vinciho kódu už Brown úspěšně prodá úplně všechno. I kdyby přepsal telefonní seznam.
 Současné Inferno je toho názorným dokladem. Obří světová masáž dlouho dopředu. Překladatelé do světových jazyků uzavřeni několik týdnů nad překladem, aby ani odstavec nepronikl na veřejnost dříve, než je naplánováno. Čtenářská veřejnost je napínaná jak kšandy. Čeká se na Inferno. A pak přijde. Skutečné peklo,myslím si já. No, je to určitá nadsázka, přečíst se to dalo a jako místopis Florencie by to jistě také skvěle posloužilo.Možná ještě jako akční opakování renesance a role rodu Medicci.  Ale jinak? Na jedno brdo s předchozími knihami. No, budiž, píše podle jednoho mustru a nepřekračuje vlastní stín. Ale Inferno je podle mého takový kočkopes. Ani drama, ani vzrušující čtení,ani laskavý nadhled. Všechno bez logiky a smyslu, žádný vyhraněný názor, takový guláš. Profesor Langdon zde na jednu stranu působí jako dokonalý superman, na druhou stranu se tak překvapivě snadno nechá vodit za nos, do toho supergeniální žena, ještě navíc mladá, krásná, a dobračka od kosti, k tomu všemu dobrácký zloduch s výčitkami svědomí, no, peklo. Snad jen některé "učené" přednášky o renesančním umění mě oslovily. A jsem ráda, že knihu jsem si pouze zapůjčila, investovat do ní bych vnímala, jako peníze vyhozené oknem. Nebo spíš do pekla:-)

                                       

Jak je?

Jeden by si snad ani nepomyslel, kolik lidí trpí tím samým neduhem, co vy, neřku-li ještě větším, silnějším, nepříjemnějším....

„To mě bolí ještě víc,“ sdělí vám téměř každý, když se rozhodnete postěžovat si na svoje chronické bolesti, které jste až dosud v rámci společenských konvencí úspěšně tajili. Pokud chcete jen vyslechnutí a trochu empatie, nemáte většinou šanci. Většina lidí okamžitě přešaltuje na svoje neduhy a veškeré jejich bolesti jsou samozřejmě větší a nebezpečnější. Řeší tím samozřejmě svoje starosti a vůbec je nezajímá nějaká cizí choroba, neřkuli fakt, že o trablech jste začali mluvit vy, ne oni.

   Nevím, zda všichni tak sebestředně trvají jen na svých vlastních zdravotních neduzích, ale kdyby tomu tak bylo, museli by se čeští lékaři mít jak v ráji. Tedy pokud by všechny zmíněné choroby dostali šanci léčit.

   Otázkou je, co se vůbec dá léčit. Zda nejde jen o národní zvyk neustálého stěžování si či o vrozenou hypochondrii, která je příjemným průvodcem v labyrintu rozklíženého českého zdravotnictví.

 Někteří radí o svých problémech raději vůbec nemluvit, ale copak lze mlčet permanentně? Občas na každého přijde slabá chvilka, kdy si potřebuje postěžovat a vyventilovat svoje starosti a bolesti.  Vždycky se ale najde někdo, kdo má potřebu vás trumfnout, i když jde třeba o bolest zubů. On to má taky a zcela jistě ho to bolí víc. Nakonec jde jen o to, kdo vytrvá a bude na svých strastech lpět víc než ten druhý.

Možná by někdy stačilo víc poslouchat a mlčet. Tedy za předpokladu, že skutečně nepotřebujete něčí pomoc. Neriskovala bych víru, že se někdo třeba i dovtípí. Něco takové bych považovala dneska za takřka úplně vyloučené. Současnosti vládne sebestřednost a posilování vlastního ega, což vede k soutěživosti v
 i v oborech, kde byste prvky porovnávání se s tím druhým skoro ani nečekali. Třeba právě ve zmíněných nemocech či prodělaném utrpení.
 Proto jsem v mnoha ohledech pesimista, či přesněji řečeno skeptik. Zdá se mi, že porovnávat se ve výpisu svých chorob není ani tak
 o tom, že on má vymnutý kotník, zatímco já měla tu nohu dokonce zlomenou, jako spíš o neochotě naslouchat. Již jsem o tom psala několikrát a patrně na dané téma vytvořím sociologickou studii. Při pozornějším sledování je až komické, kolik dialogů se rázem mění ve dva monology. Dovedu si i docela dobře představit, jak těžké musí být pro někoho zjištění, že ten druhý vás v líčení svých utrpení trumfne. Samozřejmě v případě, že nejde o život. Když přijde řeč na opravdová závažná onemocnění, tak se potencionální soutěživost transformuje na úlevné vydechnutí, ještě že tohle nepotkalo mě. 
A je tady další nástraha spojená s vážností nemoci. Nastupuje role mrtvého brouka, objevuje se snaha nemocného izolovat, ignorovat nebo naopak nestandartně rozmazlovat. Prostě nic přirozeného. A tím jsem obloukem zase u toho naslouchání. O vymknutém kotníku naslouchat neumíme, o nádoru se bojíme a tím pádem se otázka "Jak je?" opravdu stává čistě konverzační a nelze na nic odpovídat jinak, než po vzoru Američanů:" Mám se báječně."
 Skoro bych nevěřila, jak obtížné bývá mluvit o zdravotních problémech a handicapech. Možná je problém v tom, že mnozí prozřou teprve tehdy, když si zkušenost odžijí na vlastní kůži. Ne každá situace se totiž dá poměřovat.  Proto nezbývá než spoléhat na náhodu, která přivede na světlo boží vnímavost a empatii. Doporučuji se na ni příliš nespoléhat, neb náhoda je, jak známo, nevyzpytatelná. 
A pokud přece dorazí, vyslat ji dál, jako putovní štafetový kolík, jeden nikdy neví, kdy bude štafetová předávka....

Hra na průvodce

Kam vzít návštěvu z ciziny? 
Praha samozřejmě nabízí neskutečné množství variant, ale když chceme být trochu originální? Nu těžká otázka. 
   Ale co třeba lodí po řece? Je to romantika, řeka byla odjakživa centrem, nejdříve tedy řemeslným, pak dopravním, poté odpadním. Kdysi  totiž u vody bydleli jen řemeslníci, co sem vyhazovali veškerý odpad. 
               Koželuzi, barvíři, teprve pak mlynáři. 
Lidé do vody, ale i na břehy, sypali tuny nečistot, ve kterých se váleli tehdejší bezdomovci. Koupat se do vody nikdo nechodil, nebylo to zvykem. Navíc skoro nikdo neuměl plavat a i ti, co se brodili, většinou utonuli, tak byl jakýkoliv pokus o koupání zakázán vyhláškou. 
Až 19. století to změnilo. Najednou bylo koupání módní.
 První plovárna byla u Mánesa.
    U řeky dřív bydlela jen chudina,  kvůli záplavám. Až v 19. století se nábřeží stává luxusní adresou.
      Po řece  nejdřív pluly vory, poté lodě a první parník připlul 1841. 
Pokud nepoplujeme lodí a nebudeme připomínat třeba Žofín, kde se prvně testoval parní vlak, který jel rychlostí 11 km v hodině a jmenoval se Český lev, lze zmínit i pikantní fakt, že sem za pruské války  navezli na 2000 prostitutek z venkova, aby obveselily vojáky. Což byla obdivuhodná péče o blaho naší armády.
   A také tu, ovšem jindy samozřejmě, byl na návštěvě Friedrich Schiller.

   Půjdeme-li přes řeku, tedy přes most, tak nejlépe směrem ze Starého Města.  Uvidíme Křížovnické náměstí, dole ještě 
pozůstatky Juditina mostu, a tajuplného  Bradáče - toho miluji:-) 
a na náměstí je pak naše jediná socha Karla IV, víc jich v metropoli kupodivu nemáme. 

   Pak je tu Staroměstská mostecká věž, její výzdoba byla i z druhé 

strany, tam ale dnes není nic, zničili to Švédové za třicetileté války.

Výzdoba je zajímavá, pokud je čas to všechno pozorovat, jde o zajímavou hru. Má několik pásů, dole je část pozemská, kde lze 
odhalit milence: starou ženu a mladého studenta, lva s úlovkem, 
orel se zajícem a milenci mnich a jeptiška. Nad tím je pás peklo a 
nahoře měsíční pás, pak sluneční, kde je busta Karla a Václava IV a nejvýš pás hvězdný, kde je svatý Vojtěch a Zikmund. (ovšem to je v angličtině nad moje schopnosti:-()

             Lze jít i na věž, odkud je hezky vidět na Hrad. Tady byly také vystaveny hlavy popravených pánů. A pak tu byla slavná bitva se Švédy, kterou lze vidět v petřínském bludišti. Karlův most byl, je a bude magickým místem, základní kámen položil sám Karel 1357 9.7. v 6:31 ráno (je to číselná pyramida, lichá čísla nahoru a dolů, oblíbená Karlova symbolika). Ta měla zařídit pevnost mostu (a ještě ta vajíčka J) Do malty ale nedávali jen vejce, i mléko a víno, kvůli tvrdosti. Přesto ho povodně několikrát zničily. V roce 1784 dokonce tak, že se na něj musela dát vrstva hnoje, aby se zabránilo otřesům a most se tak šetřil, aby nespadl.

  Vybíralo se tu i clo, většinou jen za zboží, ale jeden čas i za nevěsty. Je tu třicet soch, ale až z doby baroka, za Karla tu nebylo nic! Před Malou Stranou je dům U tří pštrosů, kde bydlel parukář, 

který tady prodával pštrosí péra jako poslední výstřelek módy. 

Později tady byla první pražská kavárna.

   Konec mostu je Malostranská mostecká brána a dvě věže. Menší je ještě z Juditina mostu a větší vznikla v patnáctém století. A pak už jste na Malé Straně, kdysi Menší město pražské. Většinou místo pro chudinu, navíc v šestnáctém století kompletně vyhořelo, a na teprve na spáleništi začaly vznikat barokní paláce. Většinou se tady usazovali Italové a bylo to takové kulturní centrum, zajímavé, ale chudé.

   Později se sem stěhuje šlechta, která chce být blíž panovníkovi, tedy Hradu. Protože to byli často cizinci, vznikl
 i speciální jazyk, malostranská němčina. Často hrozil místu zánik, měla ji nahradit železnice, ale nestalo se tak, naštěstí.

 Dnes ovšem zanikl jeho genius locci, sídlí tu poslanci, senátoři a 
jiné instituce, takže skutečného ducha už tady dávno nenajdete.

   Ovšem jako procházka pro cizince bylo toto toulání kolem vody přímo báječné. Taková hra na průvodce .
                          I kousek anglicky jsem dokázala J

Dům kávy

   Včera byl, krom mnoha jiných mezinárodních dnů, také den kávy.  Jelikož káva patří k palivu, na které funguji a konzumuji ji takřka po hektolitrech, bylo nabíledni, že takový den si žádá oslavu.  Letná pro tento účel disponuje dokonce Muzeem kávy a několika výbornými kavárnami, nicméně prim v kvalitě kávy ( tedy podle mých chutí) hraje Dům kávy, respektive takový domek, skrytý v zástavbě poklidné Jirečkovy ulice. Najdete zde tedy nejen výbornou kávu, ale i ticho a klid, noviny, příjemnou obsluhu a plno drobných ingrediencí, které jsou pro baristy jistě balzámem na duši. Já se většinou spokojím jen s kávou a nějakým malým mlskem,ale lze zda zakoupit takřka cokoli,co se kávy týče. Pravda, prostor je maličký, na nějakou velkou společnost to tady není,ale o to víc to tady mám radši. Včera, na den kávy, tedy jedna skvělá italská káva s pohodovou atmosférou, kterou tenhle domek nabízí. Ale když je ten svátek, tak je třeba ještě vyrazit do města. Druhý bod mé kávové trasy bývá Nesspresso v Pařížské.  Pro zásoby do kávovaru.  Krom toho jsem na nich požadovala pružinku, kterou jsem někde zašantročila. Slečna mě poučila, že se to jmenuje pěnovač. Odborně. Tak už to vímJ.

A samozřejmě, dostala jsem jednu kávu jako ochutnávku, z nových kapslí. Někdy mě napadá, jestli můj současný bídný spánek není způsoben nadspotřebou kávy, ale zase, když vynechám několik svých obvyklých dávek, pak se rázem veškerá energie rozplývá v prostoru.  Na Den kávy jsem sice asi vytvořila rekord,ale na Balzaca pořád nemám. Ten pil osmdesát šálků kávy denně.  Mám co dohánětJ

Šest tanečních hodin

....v Ungeltu jsem kdysi viděla s Oldřichem Kaiserem. Skvělé. Mám ho ráda, přestože často trpí "virózou", jeho herectví se mi líbí. Ovšem nyní jeho roli převzal věčný básník Pavel Kříž. Toho jsem dosud na divadle naživo nikdy neviděla. Až nyní. V partnerství s Chantal Poullain a její stále roztomilou češtinou. A musím konstatovat, že představení je stejně dobré, ne-li lepší. Asi lepší. Vyzrálo.
Ono v Ungeltu se málokdy spletete, to je pravda. Někdy to sice také tak úplně nevyjde, ale včera to vyšlo, z mého pohledu, na sto procent. Dvě a půl hodiny zajímavého příběhu, plného emocí i vtipných hlášek a hlavně oboustranně vynikajících hereckých výkonů. Krom mnoha dalších humorných okamžiků se mi hodně líbila replika od Chantal, která sděluje, že žena nemá nikdy oznamovat svůj skutečný věk, obličej by si to mohl pamatovat:-). S tím se tedy mohu ztotožnit:-).
 Krásný byl pohled na Pavla Kříže. Už v mládí jsem ho milovala, a nyní zjišťuji, že on snad vůbec nestárne. Pořád kluk jako malina:-). Vzhledem k tomu, že jsme seděli v první řadě, byl to zážitek ze všech stran.
 Abych neopěvovala jen fešáka Pavla, Chantall byla samozřejmě také skvělá. Moc jí to sluší. Má v sobě ten francouzský šarm,který tam je i v okamžicích, kdy jí role předepisuje hrát ženu nemocnou.    Asi se na to půjdu podívat ještě jednou, vnímala jsem to trochu jinak, než tehdy před čtyřmi roky, nějak víc osobněji... 
                                A Pavel Kříž k tomu:-)

NEJMODERNĚJŠÍ RETRO

Níže zjistíte, co všechno může být bio (nejen Oko:-)), i jak je to se stále populárnějším retro stylem. Někdy to může být dokonce 
i zajímavé, neřku-li, že to má ducha. Poezie, ta určitě stojí za to. Navíc, vychází v mé domovské Jalně, tak si nemohu odpustit malé připomenutí. Pro milovníky poezie. A nejen je, samozřejmě:-)                    

                       1. česká fairtradová biopoesie

První sbírka básní Daniela Razíma ilustrovaná fotokolážemi 

 v autorově vlastní typografické úpravě. Směsice 

lyrických i epických veršů je inspirovaná mnoha tématy, stavy 

ducha a prostředími. V poetickém vypodobnění genia loci 

nejrůznějších míst v Praze, v Krkonoších, na Mostecku, v Paříži 

nebo tureckém Istanbulu se pokouší zachytit propojení současna 

s minulostí. Hledá tak cestu k porozumění „dnešní“ době, která nás 

mimo jiné stále častěji přesvědčuje o tom, že významy slov 

nejmodernější a retro už přestaly být ve vzájemném protikladu. 

Vydává Nakladatelství Jalna, Praha 2013  1. 10. 2013 

                            NEJMODERNĚJŠÍ RETRO

Večer věnovaný poezii u příležitosti křtu knihy

                                 Nejmodernější retro

                           1. česká fairtradová biopoesie

Přednášet stále živé texty významných českých básníků (Josefa 

Kainara, Ivana Diviše, Václava Hraběte…) přijde legendární 

interpret poezie Mirek Kovářík.

  Zároveň také pokřtí první sbírku básní 

                              Daniela Razíma 

Přednes a autorské čtení doplní moderní retrohudba.

                             úterý 15. 10. 2013, 20.00

                            Divadlo a kavárna Potrvá

                 Srbská 347/2, Praha 6 Skoro na dosah ruky od stanice metra Hradčanská

                                        www.potrva.cz