Časy se mění

Když tak někdy (v létě evidentně častěji) s děvčaty vrstevnicemi vedeme diskusi nad (ne)smyslností domácích prací, občas odbočíme i do doby dávno minulé (mnohé ji ovšem pamatujeme), a společně se podivujeme, jak to ty naše babičky, potažmo i maminky, všechno zvládaly.

   Třeba vyprat neznamenalo umění nastavit nejvhodnější program včetně sušičky, ale vyčlenit si minimálně celý den na skutečně namáhavou fyzickou práci. A to se pohybuji v době, kdy už nějaká bubnová pračka existovala, valcha je i pro mě pojem takřka sci - fi.    Byť matně se mi vybavuje vzpomínka z dávného dětství, kdy jsem viděla na venkově ženu, která prala v potoce. A nebyla to žádná vnadná Božena, která by tam lákala nějakého kolem jedoucího Oldřicha.  Prostě do její venkovské domácnosti žádný pokrok nepronikl, a ona stále cáchala prádlo ve špinavé studené tekoucí vodě. Tak to do mé úvahy nepatří, sociální aspekty ponechávám stranou, a vracím se k našim běžným domácím pracím.

    Zajímavé je, že když vám dneska pračka vypere i vysuší, žehlení je pro mnohé z nás stále velmi neoblíbenou činností. Z toho je zřejmé, že řada z nás, já tedy určitě, by v minulém životě jako hospodyně neuspěla.  Cihlička, kterou jsem objevila na chalupě 

a potěžkala v ruce, je zcela určitě těžší než běžná činka v posilovně, a to jsem kapku trénovaná. Žehlit bych s ní vskutku nechtěla, byť moje babička tak ještě svoje prádlo vyhlazovala. Dle mého proces srovnatelným se stachanovským hnutím.

     Připravit oběd také nebylo jen tak, většinou znamenalo strávit celé dopoledne u rozpálených kamen. Přitom se konala přidružená výroba, kterou mohlo být právě žehlení.  Vedle hrnců s jídlem se na plotně ohřívala cihlička a žehlilo se, vařilo se, diskutovalo, uklízelo, prostě nepopsatelná kvanta práce najednou.

     Vytřít podlahu nestačilo šikovným mopem, ale pěkně zakleknout, a rejžákem vydrbat prkna do bělavé čistoty.

    Nevím, jaké ještě další práce mohu připomenout, mně nejvíc utkvělo v hlavě praní, které znamenalo důkladnou očistu takřka všeho. Šatstva, domu, vymáchaných rukou, duše, protože kde jinde si nejlépe poklábosit než právě při celodenním praní. 

Zasvěcena mu ( u nás) byla sobota a byl to den vskutku pracovní.

   Moje maminka k tomu měla ještě všelijaké domácí zvířectvo, poklidit na dvoře a pak teprve někam za zábavu, jak mi s oblibou vyprávěla. Já bych už asi jen vyčerpaně seděla a zírala do blba.

                       A dneska je všechno zase jinak.

    Jen pořád nepobírám ten čas, nechápu, jak se to všechno dalo stihnout, když dnes pořád trpíme nedostatkem času. Alespoň já mám ten pocit, že prostě spoustu věcí nestíhám………….

     ……a to: pere pračka, nebělím, neškrobím, nežehlím, vařím velmi rychle a úsporně, vytírám mopem, nestloukám máslo ani nepeču chléb domácí - o tom jindyJ, neštípám dříví na zimu, neštupuji ponožky, nelátám děravé kazajky, nedělám panáky- myslím ty z obilí, při žních, nemlátím obilí cepem atd. ….:-)….

   Kdybych žila v minulosti, asi si nevydělám ani na slanou vodu...

                                      žehlička- cihlička ( chybí mobilní rukojeť, ztracená..)

                                                máselnice, ze které je venkovská dekorace

Druhá etapa

Druhá etapa naší  letní „tour de Přemyslovci“ byla, řečeno cyklistickým žargonem, takřka etapa horská. Některá městečka kolem pradávných hradišť mají vskutku ostrá stoupání, takže pěšky si to ani nechci představovat. K tomu nezbytná, byť tentokrát jen minimální, dávka bloudění, a den byl vyplněn do poslední minuty.      Jen ten Pravý Hradec je stále zahalen tajemstvím. On asi spíš neexistuje, respektive neexistoval, to jen já si vzala do hlavy, že když vše začalo na Levém Hradci, tak třeba natruc nějakému Pravému. Ale to spíš asi pracuje mým horkem nabuzená fantazie.         Každopádně Levý Hradec je skvělý. Alespoň já to tak cítím. Atmosféra, minulost, duch dobyJ. A k tomu ticho, tedy pro mě ráj na zemi. Kostelík je nádherný, v podstatě nejstarší zasvěcený svatému Klimentovi, kolem krásný hřbitov (tam bych chtěla být pohřbená) a všude na Vás dýchá tajemná historická atmosféra. Kdysi dávno sem dorazil Bořivoj s Ludmilou, již moravsky pokřtění, a založili zde tento kostelík.  Těžko říct, co je vedlo ke stěhování do Prahy. Teoreticky mohla být Praha v podstatě tady, tady to všechno začalo. A dnes tu zbyly RoztokyJ. 

     Z Levého Hradce pokračovala naše trasa na Budeč, kde se podle pověstí vzdělával svatý Václav. Ba někteří obrozenci vydedukovali, že zde bylo přímo přemyslovské učiliště:-). Nu, i národní buditelé měli divokou fantazii.

 Budeč má samozřejmě také své kouzlo, u mě ale vyhrál Levý Hradec.

    Na Budeč jsme stoupali ze Zákolan, kterým vévodí socha- hádejte koho? Nemohu si odpustit otázku, kvízovouJ, kdo že je na soše uprostřed Zákolan? Ono se to nabízí, je to i logické, ale musím přiznat, že mě překvapila.

 Ale je dobře, že tu je, protože tak jak tak, je to velký kus naší historie a to české obrazoborectví není vždy ku prospěchu věci. Tak v Zákolanech to mají jinak. 

A navíc tu mají krásnou Budeč, díky ní, čímž se vracím k cyklistice, můžeme hrdě nosit zelený trikot vedoucího jezdce v horských etapách.

 Příště bude „časovka“ do MělníkaJ

                                 Zde to všechno začalo, na Levém Hradci

                                                           kostel svatého Klimenta

Půvabně zachovaný interiér plný románských fresek

Krásný pohled na Vltavu, nelze se divit, že se tady našim předkům líbilo

                                         Zde předmět mého kvízového dotazu. Kdo je to?

                                                             Abychom nezabloudili...

                                                 archeologické vykopávky také mají své kouzlo

                                                    A Budeč v celé své kráse

                                     Buditelská představa o středověkém vzdělávání na Budči:-)

                                                            Ticho, klid a pohoda

                  Místo posledního odpočinku zajímavých lidí-zde třeba historik Otto Urban

                                                 Některé hrobky jsou vskutku impozatní

                                                Obrozenci mají hrob stále opečovávaný

Proč nejsi větší...

Tak text této písně na mě absolutně nepasuje. Větší jsem den ode dne.....Jsem prostě MAX.

Léto mi svědčí

pozorně sleduji,co se děje

                                                    Jsem někdy pěkně udivený

Už jsou mi celé tři měsíce. 

Rybí krev

Rybí může být nejen krev,ale i pohled, stisk ruky, oči nebo polévka:-). Ke mně doputovala Rybí krev v podobě knihy Jiřího Hájička, ověnčené mnoha literárními cenami. Nu, to jsem zvědavá, jak se píše za Magnezii Literu. Již jsem samozřejmě měla nějaké vstupní informace, i na některých blozích se Hájíček probíral. Moc se mi do něho,pravda, nechtělo,ale zase ta zvědavost.
 Začátek  vnímám dobře, první kapitola mě bavila. Pak už zase ne. A dál zase ano, taková trochu houpačka. Bavily mě ty jihočeské reálie, mám Budějovice ráda, tak jsem se tam touto cestou po letech obrazně vrátila. Problém zmizelých vesnic je mi také blízký, žili jsme nedaleko Slap, které pohltily řadu obcí, takže to není pro mě tabula rasa. 
Spíš mě zajímal ten příběh, který byl pro mě zajímavý námětem. 
A nebylo to špatné, byť šlo o již výše zmiňovanou houpačku. Nečetla jsem Selský baroko, k Rybí krvi jsem se dostala náhodou. 
A byla to náhoda docela šťastná. Nevím, jestli se k příběhu ještě někdy vrátím, zas tak mě nepohltil. Ale přečetla jsem ho celkem v kuse, a jsem docela ráda, že jsem ho četla. Ráda jsem se vrátila do Budějc:-)

                                             

Mezi námi, sousedy...

Příbuzné a sousedy si člověk nevybírá, to je věc známá stejně jako objevení Ameriky, tedy nic nového pod sluncem.

Neřeším moc sousedské vztahy, ale čas od času mě něco vyprovokuje a pak přemýšlím, zda je lepší psychický nátlak, fyzický útok či se raději někam odstěhovat.

Ukazuje se však, že to není nikterak jednoduché. Zejména na venkově vám sousedé dokážou pěkně otrávit život.  Řekla bych dokonce, že sousedky v tomto ohledu mají prim. Zrovna nedávno mě zaskočil útok naší venkovské sousedky, která si dělá nárok na nelegitimní vládu nad všemi kolem. Tedy i nad námi, kteří s ní pokrevně nemají, díky bohu, nic společného.

„Co tu hodláte dělat?“ ječí na nás z cesty a za ní rozpačitě přešupuje její obrýlený intelektuál, který by mnohem raději sepisoval nějaké elaboráty kdesi v redakci, ale nyní musí vystupovat v nepopulární roli bodyguarda.

Její atak mi připadal nelogický. 

„To je snad moje věc? Jsem tady doma, mohu si dělat, co chci, nikoho tím neruším" (záměrně jsem dala důraz na slovo neruším, žel marně).

Neochotně uznala, že je to reálný, byť z jejího, pokřiveného, úhlu pohledu poněkud výstřední argument. Chvilku ještě halekala a pak manželovi zavelela k odchodu. 

„Tady rozhoduji já,“ štěkala ještě směrem k naší zahradě a přidávala výhrůžky o policejním komandu.

Chtěla jsem nějak oponovat a dobrat se nějakého smysluplného řešení pro případ, že by se s ní dala vést normální běžná konverzace nebo dokonce dialog, k čemuž se jeden přes její zjevnou hysterii rozhodně propracovat nemohl.

„Nemá to cenu,“ bránili mi všichni kolem v rozletu, „Tady nejde o rozhovor, tady jde o jednostranný atak.“

Měli samozřejmě pravdu.

„Ještě upozorňuji,“ dodal ve snaze o objektivitu náhodně kolemjdoucí soused z druhé strany, „že k verbálnímu útoku došlo naprosto bezdůvodně a jednostranně. Proč? To nikdo neví,“ pokrčil rameny a pokračoval ve své procházce vsí. Svá moudra pak trousil u každého domku, podle toho, na čí  straně  sporu se ocitl. 
„Všichni tady víme, co se děje,“ dodával ještě těžko napadnutelnou doušku.

   Chtěla jsem se informovat, zda podobné záležitosti nespadají už do oblasti občansko - právních sporů. Mohla by se z toho vyvinout dramatická situace, ale nebyl pro ni prostor.

„Nemá to cenu,“ brzdila mě v rozletu maminka, která si s arogantní sousedkou užívá nejvíc a směrem k jejich domu mávla rezignovaně rukou. 
„S určitými lidmi se prostě nedá vyjít, ani po dobrém ani po zlém, je to marnost nad marnost.“

   Pochopila jsem, že pojmy jako slušnost a dobré vychování jsou v určitých oblastech rázně na ústupu. Procházejí jakousi transformací z bývalých přátelských nebo neutrálních vazeb na současné dravé, arogantní či nepochopitelné.

 Těžko se to chápe. Doba je, pravda, divoká, ale i tak se něco vymyká zdravému rozumu.

   Ostatně, něco podobného se děje určitě i na jiných místech, rozhodně nejsme jediným prostorem, kde život ztrpčuje bláznivá 
a agresivní sousedka. Jen je to někdy těžké vydržet.

 Jestli jsem její bláznivé ataky správně pochopila, vadí jí z principu naše existence. Někde na své cestě životem zahořela nenávistí (nutno konstatovat, že nejen k nám, někteří spekulují o jakési duševní chorobě) a od té doby nastalo peklo na zemi.

    To jsem schopna vnímat i jakousi daň. Na venkově se prostě nedá zmizet v příjemné anonymitě, kterou nabízí město, ale žije se víc veřejně, případně i kolektivně. Můžete tu zažít srdce na dlani či ochotu rozdat sám sebe, zažít symbiózu s přírodou, odpočinout si od pracovního stresu, nebo se také smrtelně vyděsit koncentrované zloby, malosti ba i nenávisti.

   Ano, síla koncentrace zde hraje svoji nezanedbatelnou roli. Svého času mi na vsi vadila právě ta malost, neschopnost dohlédnout dát než za svoje propachtovaná humna. Nevím, jestli to odnesl čas nebo životní zkušenosti. Rozhodně ale dnes venkov vnímám jinak. Velkou roli hraje porovnání s městem, tedy přesněji řečeno s městskými nešvary. Jakmile zde všechno, co se ve městě rozplizne, začne klíčit na malém prostoru, ztrácí moje duše vyrovnanost.

 To byste nevěřili, jak jeden takový zákeřný člověk v sousedství dokáže otrávit život, přestože ve městě je podobných skřetů několikanásobně víc. Tím se dostáváme ke zmiňované koncentraci.  Prostě nic ředěného, všechno v plné síle.

   Když je to navíc městský plevel expandující ve venkovském prostředí, zdá se, že má síly na rozdávání, zdá fígle, které venkovany zaskočí a umí otravovat mnohem silněji, než běžný venkovský škůdce.

Ne, že bych si nějak zásadně stěžovala. Každý prostě máme svého souseda, který dovede, většinou jen z jakéhosi svého rozmaru, učinit z cizího života adrenalinové dobrodružství. Jenom hledám cestu, jak z takového začarovaného labyrintu ven.

 Pokud by z toho někdo chtěl vyvozovat, že chyba je na obou stranách, asi může mít i pravdu. Ovšem těžko se k tomu nějak vymezit, když protistrana nekomunikuje, jen útočí.  Ne vždy na nás. Rozptyl její útočné arogance je na všechny světové strany. Takže je těžko odhadnout, v čem je právě ten můj díl viny.

Někteří z nás mají tendenci proti nepravostem bojovat. Nebo minimálně bránit slabší a ty, co jsou v právu.

Jenže to je většinou marná snaha. Na hrubý pytel většinou platila hrubá záplata, to věděly už naše babičky. Ty, které dokázaly na té vesnici desetiletí přežít ve vzájemné shodě. A pak přijde situace, která připomíná Alenku v říši divů, a všechno je jinak.

 V zásadě tedy mohu jen konstatovat, že sousedské vztahy mohu být pěkně tvrdý oříšek. Na vsi ještě hůř rozlousknutelný než ve městě.  Sousedy si prostě člověk nevybírá. A stěhování není vůbec jednoduchá záležitost, i když jako řešení, ideální ….

Kadeřnice

   S krátkým účesem se moje návštěvy kadeřnice omezily na minimum, tudíž se náhodné posezení v točícím se křesle před obřím zrcadlem stává okamžikem svátečním, a mnohdy i velmi inspirativním. Klevetíce pod kadeřnickými sušáky se totiž probere tolik věcí, že jeden žasne, jak dosud bez podobných informací mohl existovat. Jelikož mě většinou čekají jen nůžky a fén, jsem o hlubokomyslnou diskusi pod sušáky ochuzena, ale i tak je návštěva kadeřnictví výživnou informativní zkušeností. Nejinak tomu bylo i včera odpoledne. Zkrátit můj účes do přijatelné letní podoby trvalo sice asi jen půl hodinky, ale těch nových poznatků neřku-li až drbů:-). Některé z nich jsou, bohužel, smutná realita. Třeba ten,že přes protesty celé sedmičky se bude stavět nové obchodní centrum, které nikdo nechce. Tedy nikdo, naši zastupitelé zjevně ano. Stromovka je pořád zničená po povodních a poměrně prudce se zvýšil počet bezdomovců u Billy, kteří tam vesele obtěžují a nikoho to nezajímá, tedy nikoho zodpovědného, kdo má pravomoc zasáhnout. 
V Bille samotné pak lze nakoupit jen s vypětím veškeré vaší pozornosti, protože nikdy nevíte, kdy vám napočítají jiné ceny než které avizují ( tak to jsou ostatně i moje častá zkušenosti).
    Nu, zdá se, že i do kadeřnictví dorazila všudepřítomná společenská deprese,přestože je doba volna a dovolených. Nic hezkého jsem se nyní v podstatě nedozvěděla.  
A protože nálada se vždycky veze na stejné vlně, doma jsem objevila mail s těmito odkazy : 1 a 2. Ony jsou sice humorné, ale ve finále je to spíš zoufalý smích nad bezmocí nejen na úřadech. 
Zdá se, že na sedmičce je těch rozladěných vln trochu víc, nejen
 v kadeřnictví. A navíc  domů odcházím s poznámkou, že ty krátké vlasy nejsou v určitém věku až tak ideální .... 
 To je tedy den:-). Pak že se má pod sušákem relaxovat. Ještě že na masážích na mě nikdo nemluví:-)
    Nu, doufám,  že za dalšího půlroku bude i v kadeřnictví podstatně lepší nálada.. 

Módní trendy

Vždycky mě udivovali lidé, kteří se vyznali v módě. Věděli, co se nosí a v čem se nedá jít ani s odpadkovým košem, kdo je in a kdo patří do módního pekla.

Sama jsem módní výstřelky nikdy moc nevlastnila, zejména v mládí, prožitém ve stínu socialistických módních kreací.  Zřejmě proto jsem nikdy nebyla označována za módního guru, který by určoval trend.  Byla jsem tím zároveň navždy zproštěna stresu, že nevypadám dostatečně in a že můj „look“ není právě trendy. Tady nastávaly komické situace v rozhovoru s maminkou, která pořád nechápala, proč někdo potřebuje k cestě do společnosti luk?

 Abych jí uchránila pohrdavě protočených očí jejích vnuček, musela jsem jí počeštělý anglikanismus objasnit. 

Sama jsem samozřejmě v oblasti módy pěkně tápala, žádná odbornice jsem nebyla. I proto mě zajímali lidé, co přehled měli. Plynně se orientovali ve světových značkách, bylo jim jasné, kam se vypravit za designovanými kousky a naopak, co vůbec nestojí za zmínku i co je hodné opovržení.  

Ve stejném outfitu by do společnosti dvakrát za sebou nevyrazili, ani kdyby je mučili a byli si jisti, že pokud nebudou barevně i značkově sladěni, vypukne nějaká katastrofa světových rozměrů. Neochvějně také propagovali vystylované dvojice, protože jak jeden z páru má doplňky v jiném odstínu, je naprosto jasné, že jim to nemůže spolu klapat.

Často jsem přemítala, kdy to na mě také přijde.  Až začnu relaxovat návštěvou předražených butiků a budu napjatě sledovat, kdy na světlo boží vypustí první jarní kolekci.

Pravda, jeden čas to vypadalo poměrně nadějně. Pohybovala jsem se mezi mladými lidmi a díky jejich zásadním dialogům jsem začínala rozlišovat, co je přijatelné a co vhodné tak akorát pro vidláky.  Tedy než mi došlo, že z jejich úhlu pohledu jsem největší vidlák právě já. Měla jsem na vybranou, podlehnout společenském tlaku a stát se obětí nemilosrdného diktátu módních vln, nebo zůstat věrná svému trendu pohodlných, leč někdy i zcela nemoderních oblečků. Samozřejmě jsem zvolila druhou variantu.

Moje pohodlí bylo vždycky nade vše. Když jsem se musela pohybovat městem na vysokých podpatcích, měla jsem pocity ne nepodobné středověké tortuře.  Pravda, někdy jsem musela podlehnout konvencím a v podobně nepohodlném, leč módním, obutí se do světa vydat.  Ale ani obdivné pohledy mnoha mužů, které, nevím proč, žena na vysokých podpatcích přivádí k vytržení, mi nezabránily k rychlému návratu k pohodlným kristuskám.  A dělám to tak dodneška, byť kristusky dávno vystřídaly boty, jež mládež označuje za babkovské.

Občas si vzpomenu na nějaké módní úlety z doby svého socialistického mládí, kdy hlavní roli hrála kreativita. Co nebylo na trhu, muselo se vyrobit. Tak mnozí máme za sebou dobu, kdy jsme chodili ozdobeni kancelářskými svorkami, umělohmotnými céčky či mohutnými cvoky, zvané druky, které sehnat byl skutečný majstrštyk.  Jenže ono dnes to asi není jiné. Když vidím některé ocvočkované a potetované mladíky, skoro mě to nutí litovat jejich rodiče. Pak něco v podobném duchu pronesu doma a dostane se mi pohrdavé označení zastaralého seniora. To samozřejmě v případě, že jsou děti dobře naladěné a z úcty k šedinám nepoužívají daleko drsnější výrazy, výstižně komentující vyspělost mých módních znalostí.

 Zkoušela jsem pochopit slast, kterou přináší vlastnictví exkluzivních značek, ale pořád mi to nejde. Když jdu koupit značkové triko, které je evidentně ušité někde v Číně, ale pyšní se značkou, která jeho cenu navýší o tisíce korun, hned se mi před očima začne vytvářet vize novodobého otrokářství. Navíc se do toho podvědomě promítá charakteristika o snobství a naivitě, což minimálně před dětmi raději nahlas ani neříkám. Nejspíš bych byla ukamenována.

   Dobrat se kategorického řešení prostě nejde. I když se snažím. Už dávno totiž vím, že dáma bez make- upu nejde ani s košem k popelnicím, o nákupu ve vietnamské večerce ani nemluvě.  Co kdyby ji náhodou někdo potkal?

Bývaly doby, kdy vlastnit nějakou značku bylo i určitým projevem odporu proti režimu. Dneska se tak zase můžete vymezovat vůči nadnárodním korporacím či zneužívání dětské práce. Anebo to neřešit a být prostě in.

Podle mých zkušeností je navíc většině modemanů politický podtext módních výstřelků naprosto ukradený. Hlavně, že vědí, co se nosí a co je právě trendy.

Přitom vůbec nezáleží na věku ani na politické či sexuální orientaci. Ujíždějí mladí, staří, hetero , homo i podobojí, dokonce by se dalo říct, že je to další orientace.

Znalec a vyznavač módních značek.

Už dávno mě napadlo, jestli nejde o vrozenou záležitost. Třeba jako existence či absence hudebního sluchu. Vlastně to tak asi je. Buď máte v sobě módní gen, nebo nemáte. A pokud se s tím dokážete vyrovnat a nezpůsobuje vám to žádnou frustraci ze společenského handicapu, je to naopak příjemným vyčleněním se z davu. Prostě si oblečete, co chcete a nehledíte na značku.

Když o tom přemýšlíte hlouběji (v případě, že nemáte nic zásadního na práci), může to vést k zajímavým paradoxům, je hezké chodit moderně oblečen, ale je to nutné za každou cenu? Nebylo by lepší klást důraz na slušné oblečení než šaty značkové?

Zatímco já si kladu tyto liché otázky, módní průmysl točí obrovské peníze a ovládá mnohem víc  lidí, než kdy svede prosté slovo.

A já si v klidu mohu vyrazit do second handu. Co když tam najdu nějakou vyřazenou značku, pro kterou mám i přes svůj kritický nadhled docela obyčejnou slabost? 

Jo, jo, kázat vodu a pít víno je v podstatě také módní trend! A  já chci být in:-)