Smrtelná nemoc

..na sedm: Rýmička, bývá většinou rádoby vtipně spojována s mužským vztahem k chorobám. Zatímco tvrdá žena přechodí takřka i choleru či mor, a ještě u toho stačí navařit, chodit do práce a postarat se o rodinu, muže skolí první kýchnutí na pohovku a vyžaduje trvalou péči.....

   Někdy proto stojí ty pány tvorstva napodobit..... 

Rýmička mě skolila právě na víkend, a mohu konstatovat, že je to takřka pořádná viróza. I proto jsem se rozhodla prokýchat se dnešní nedělí v posteli. A do ní si kromě rýmy pustím i notnou dávku erotiky.  Nechci zde ale rozebírat nějaké intimnosti, aby potencionální čtenáři předem nezkolabovali. Naopak, zůstanu věrná nedělnímu knižnímu okénku, které jsem teď chvíli zanedbávala. Onou zmiňovanou erotikou je Padesát odstínů šedi, které ke mně doputovaly jako dárek. Pojem erotická literatura ve mně totiž nebudí až tak velkou důvěru ohledně kvality četby a tak bych si asi knihu sama nekoupila. Možná i kvůli mohutné reklamní masáži, která mi knihu spíš zprotivila než aby mě na ni nalákala. Nicméně najednou ji mám a do čtení jsem se pustila. 

A ejhle, ona je to klasická variace příběhu Popelky a prince, určená spíš pro náctileté než pro dospělé čtenáře. Příběh chudičký, byť místy i vtáhnout do děje dokáže, to ano. Donekonečna opakované fráze a motivy (ono také co jiného v sexu a erotice než jen neustálé opakování) a to na skoro šesti stech stranách.  
Nu, typický úkaz toho, jakou moc mají media, která vám jako bestseller vychválí něco, co by jinak leželo na knižním pultě a pozvolna na to sedal prach. Zaslouženě. Místo toho je to knižní trhák a hit loňského roku. Nezaslouženě. Ale jak je vidno, podtitul erotický román dokáže prodat kde co.

       Ovšem do postele s rýmičkou tak akorát,to zase ano.:-)

Trpím jako zvíře

Jeden by nevěřil, jak dokonale jsme propojení se zvířecí říší, minimálně verbálně.

„Trpím jako zvíře,“ sdělí vám téměř každý, kdo má nějaký problém, jedno zda fyzický či psychický.  Zajímalo by mě třeba, jako jaké zvíře. Třeba jako veverka? Nebo jako slon? To je minimálně ve velikosti poměrně velký rozdíl v utrpení.

 Nevím třeba, kdo vyhání psa do špatného počasí, Zachariáš rozhodně v dešti venku nepobíhá, přestože je tam úplné psí počasí. Ale jelikož by jeden psa nevyhnal, nelze to snadno posoudit. Zejména tehdy, když jeden není mrštný jako kočka, či lstivý jako liška. Pak může být sice tupý jako slepice, ale stejně míru psoty v psím počasí nedefinuje.

  Někdo má velkou kliku, že když dře jako kůň, bude za to náležitě nadooceněn, ale nejsou to všichni koně. Ostatní spíš platí za osly.

 Jazykovědci radí jazyk inovovat, ale copak lze odstranit zvířecí příměry? Stejně by se někdo pořád mohl cítit jako vůl, i kdyby srovnání se zvířecí říší ztratilo svoji porovnávací hodnotu.

Vždycky jsem třeba chtěla vědět, co si kdo pod danou jednotkou představuje. A také jde o to, v jaké zeměpisné oblasti se právě nacházíte. Kráva má u nás zcela jiný srovnávací význam než třeba v Indii.

  Možná by bylo zajímavé zaměřit se  jen na ty pozitivní vlastnosti, které si do zvířat projektujeme. Tedy za předpokladu, že je dokážeme sjednotit. Místy bych totiž něco takového považovala za nemožné. Dneska jednak převládá negativismus, který se přetavuje do zvířecích vlastností. A jednak každý ty vlastnosti vnímá jinak, po svém.  Přesto jsem po některých zapátrala, zejména proto, že ve školním prostředí je těch zvířecích vlastností, respektive samotných zvířat, víc než je zdrávo. Mám dokonce podezření, že oslovení ty vole tak nějak splynulo s pozdravem a že dnes už nevadí ani děvčatům, když jsou takto halasně vítána a oslovována. V tomto ohledu jsem poněkud staromódní.  Namítám, že je poměrně převolováno, ovšem často narážím na bariéru nepochopení, neb oni si to už ani neuvědomují, že něco podobného vypustili z úst. Nutno spravedlivě podotknout, že to neplatí jen o dětech, ale i o mnohých dospělých.

   Většina zvířat se dostává do širšího lidského povědomí díky nějaké speciální vlastnosti, ale každý člověk si ji může interpretovat po svém, jako pozitivum či jako negativum.

Někdo je rád věrný jako pes, jiný by se otřásl jako pes v dešti, kdyby mu někdo psí oddanost připisoval. Cítil by to jako nedostatek sebevědomí, raději třeba vyznává kočičí nezávislost.

Dovedu si i představit, že se lidé přátelí podle toho, zda jsou psí či kočičí.  Přinejmenším povrchní rozdělení takto může fungovat.  Ale už je tu první nesoulad v podobě soužití pejska a kočičky, někdo je v takovém vztahu spokojený, jiný je na druhého jako pes na kočku.

Personifikují se ale i jiná zvířata, třeba slon v porcelánu je velmi typickým příkladem, byť osobně si myslím, že skutečný slon ve skutečném porcelánu mlže být mnohem citlivější než takový personifikovaný člověk slon, neřku-li mamut.

   Zajímavý může být přenos vlastností černé vdovy či kudlanky nábožné do lidských vlastností, ale to bychom ze sobotního fejetonku plynule přešli k detektivnímu příběhu či zprávě o stavu našeho politického života, což by bylo pěkně pod psa, tudíž se tomu vyhnu ladným laním skokem.

 Raději se budu v sobotu povalovat jako kočka, byť nejlepší to má stejně takový lenochod či medvěd, který prospí celou zimu.

Letos bych třeba ještě nemusela z postele, být tou medvědicí.

Tak doufám, že letošní jaro nebude celé na draka. I když na druhou stranu, je drak vůbec nějaké zvíře?. -)

Hovory o divadle

Rády bychom zpestřily naše Hovory o historii méně politickým tématem.  Jenže jakým a kde najít přednášejícího? Otázka takřka hamletovská, najít či nenajít?

Nu, zdá se, že našli, naši rádcové, našli ...:-) a dubnové téma by mohlo být o divadle. Doufáme tak, že rozšíříme i náš okruh posluchačů, které politický kontext minulosti až tak nezajímá a v divadle si mohou osvěžit své vlastní zkušenosti a zážitky? Zároveň věříme, že neztratíme i naše věrné posluchače a debatanty, takže je to hamletovské v mnoha směrech. Nicméně důležité je, že se divadelní přednáška chystá. Již máme i přednášející, dokonce zahraniční! Oslovili jsme známou slovenskou teatroložku, publicistku,autorku knih o Milanu Kňažkovi a Ladislavu Chudíkovi a v minulých letech i slovenskou kulturní atašé, Lubici Krénovou, která byla tak ochotná a svolila.  Tím pádem máme na divadlo kapacitu největší a rýsuje se i téma 

Historický kontext českého a slovenského divadla v Československu.....
    Milovníci divadla se tedy mají na co těšit. Avizuji již tak brzy,abyste si v návalu jarních akcí zaškrtli datum v kalendáři. Sejdeme se na Jiřího, tedy 24.dubna, zase v devatenáct hodin. A dokonce si můžete vybrat, zda chcete přednášku v češtině či v libozvučné slovenštině, paní Krénová vládne obojím:-)

                                                               Lubica Krénová

Soužití s operátorem

Vyzvánění neznámého čísla mě začalo pronásledovat nejen v nečekaných večerních hodinách, ale i o víkendu. Neprozřetelně jsem to zvedla, co kdyby náhodou šlo o něco důležitého. Nešlo, samozřejmě.  Operátor.  Šlo o nějaké slevy.

„Tady xy z O2. Mluvím s vámi?“

Většinou bývám velmi nevrlá, protože jsem na podobné průzkumy dost alergická. Tentokrát jsem byla, asi díky náhodně vykouknuvšímu jarnímu sluníčku, v lepším rozpoložení, tak jsem dala průchod své přirozené zvědavosti. Třeba se nakonec něco dozvím.  Dokonce jsem se naladila do přátelské a vstřícné tóniny. 

„Rádi bychom vám nabídli slevu na vašem účtu?“

„Proč?“ zaskočila jsem je nečekanou odpovědí. Musím konstatovat, že je vyvedla z míry víc než moje obvyklá nepříjemnost. Na tu jsou patrně trénovaní, na toto zjevně ne.

„Copak mi asi odpoví?“ napínala jsem v duchu sama sebe.  Je to monitorovaný rozhovor, jistě mi podají detailní vysvětlení.

Na podobné výstřednosti ale nedošlo.

Žena jen zaskočeně zopakovala svoji nabídku.

Když jsem se tedy zeptala znovu, proč mi nejprve nastaví nějakou částku a pak mi takto podloudně nabízejí slevy, opět žádná odpověď.

Spojení se přerušilo.  Nevím, zda byla slečna tak zaskočená či zda jen tradičně vypadla síť, ale odpovědi na svou otázku jsem se nedopátrala.

Zvláštní, jak jsou některé praktiky operátorů (a nejen jich) u nás neprůhledné.  Nejraději si všechno vyřídím sama, osobně. Vidím text, ten podepíšu. Nebo také ne.  Na prodejně mi ovšem vysvětlili, že tento typ slev si u nich vyjednat nemohu, ten jde jen tímto způsobem.  Takže já něco přislíbím po telefonu, oni mi upraví nějaký tarif, který je jeden měsíc levnější a pak se z něj stane částka třikrát tak velká. Již kdysi jsem podobně naletěla.

Zajímavé je, že podobných telefonátů přibývá. Namísto,aby byli schopni nastavit normální pravidla, snaží se vás nalákat na pofiderní slevy, které stejně nefungují. Kupodivu, zjevně jim to vynáší. Jinak si nedovedu vysvětlit ten boom telefonátů od operátora, velmi často z jiného čísla. A když vytrvale neberu, ještě mi pošlou sms, ať jim laskavě zavolám, že mi potřebují dát zásadní informace o slevách, bez kterých nemohu žít.  Nejlepší by bylo, kdybych uměla žít bez mobilu a podobné nesmysly nemusela řešit. Bohužel, jako oběť doby to zatím neumím, a tak se musím naučit symbióze s operátorem a jeho praktikami. Je to taková daň, jedna z mnoha současných.

Sprosté slovo

V poslední době mám stále sílící pocit, jako by peníze byly ve školství sprostým slovem. Co mě k tomu vede? Nikoli snad pláč nad výplatní páskou či nedostatečným vybavením škol, zatímco jinde (a to i ve školství- třeba ve veleúspěšném projektu státních maturit) se zbytečně rozhazují ne desítky či stovky tisíc, ale přímo miliony). V současnosti mě zaujalo, jak se automaticky předpokládá, že učitelé pracují rádi, s láskou a zdarma.

V poslední době jsme zaplavování různými žádostmi o statistiky, vyplnění dotazníků či jakési další průzkumy našich výchovných i vzdělávacích metod.

Prostě:“ My to potřebujeme, vy to udělejte“

. Když se podobné požadavky kumulovaly, vznesla jsem dotaz, zda za to budeme také nějak, třeba jen symbolicky, honorováni? A ejhle, narazila jsem.  Někteří mi nedopověděli vůbec, Cermat se cítil takřka dotčen, jak jsem vycítila z tónu odpovědi: “ Jak si vůbec mohu dovolit se tak hloupě ptát?“

Jinde mi sice slušně, přesto odmítavě vysvětlili, že ne, proč jako? Vždyť je to jen hodinka, dvě, maximálně tři u počítače, tak co bych chtěla. A oni to přece potřebují….

 A mě opravdu zajímalo, i vzhledem k tomu, že podobných žádostí směrem k pedagogům se v poslední řadě vyrojilo opravdu víc než dost, proč se tak automaticky předjímá, že kantoři pracují zdarma. V mnoha firmách je podobné dotazníkové šetření a další administrativní práce spojena s peněžní odměnou, jen u kantorů se tak nějak všeobecně předpokládá, že pracují zdarma a tím pádem žijí asi ze vzduchu. Asi jako národní buditelé…... 

 Hezká slova, do kterých někteří halili své důvody, o pozitivních změnách, jsou sice velmi líbivá, žel, o pozitivních změnách ve školství se mluví minimálně dvacet let a "skutek utek". To samé platí o optimálních podmínkách, ve kterých by měli učitelé pracovat. Za takové fráze se schová věcí.....

Tak mě zaráží, uráží, mrzí a v podstatě rozčiluje, jak se automaticky učitelská práce zneužívá a podceňuje. A pokud se vznese dotaz na finance, jako by člověk dělal něco špatného. Jako by odměna či peníze za odvedenou práci byly ve školství neslušná, ba zakázaná slova. Zdalipak jsou i ve slovníku?

  

                                     

Na pivko

Pivo je náš národní nápoj, vývozní artikl. Pravdou je, že při povinných chmelových brigádách jsem toto poznání sdílela jen velmi neochotně, ale je to jedna z neměnných pravd naší doby. Pokud bychom si nebyli úplně jisti, stačí malý, neoficiální test. Vyrazit do restaurantu a dát si dva běžné nealkoholické nápoje. Při placení se vám protočí panenky, zatímco ten, kdo si dal dvě piva, zaplatí cenu sotva poloviční. Pak se nedivme, že si každý, mládež obzvláště, dá raději pivo než nějaký přeslazený tonic za dvojnásobnou cenu. A abychom tu pivní lobby podpořili, máme pro studenty i soutěž „Na pivo s Karlem Velikým.“ Mladší děti mají dějepisnou olympiádu, ale na tu by ty starší nikdo nedostal ani heveremJ. Jak jinak je tedy nalákat, než na pivoJ, byť fiktivní.

  Takže“ Na pivo s Karlem Velikým“ je dějepisná soutěž pro střední školy, kterou pravidelně obesíláme a kde pravidelně bodujeme. Nevím, jestli je to tím  pivem J,ale sázela bych víc na studenty. Navíc nechci, aby to vyznělo jako nějaké zlehčování celé soutěže. Jde o záslužný počin gymnázia Pernerova, protože jednak pro tuto věkovou kategorii nic podobného neexistuje a druhak  přesvědčit studenty tohoto věku k nějaké mimoškolní činnosti navíc není zas tak jednoduché. Pak je pivo dobrý motivační prostředekJ.

 Letos jsme obsadili druhé místo, stejně jako loni. Nebyla jsem vyslána, výuka musela být zajištěna i mou maličkostí, děti šly bez dohleduLa dojmy mám tedy zprostředkované, byť radost z jejich úspěchu opravdovou.

  Dle jejich komentářů tedy vím, že úroveň oproti loňsku výrazně stoupla, což je samozřejmě zpráva pozitivní. Pak, že se historii na středních školách nevěnuje dostatečný prostor.

Některé prezentace byly sice oproti nastaveným pravidlům výrazně delší, než měly být, tudíž si mnozí v sále například velmi oddychli, když zemřel Gustav Husák, neb bylo jasné, že končí i sáhodlouhá prezentace. Nicméně, „časopes“ tedy hlídač stanoveného limitu nefunguje ani jinde, tudíž se mnozí mohli časově vyřádit. Moji studenti řádili s piráty a skončili, jak jsem již avizovala, druzí. Mají tedy tři roky za sebou umístění „na bedně“, což vnímám jako velmi výrazný úspěch.  Vezeme se tedy na vítězné vlně a nyní napjat čekáme na výsledky dějepisné olympiády mladších studentů, která proběhla minulé úterý a opravená bude za dva týdny? 

Takže mezidobu čekání jsme si zpříjemnili vítězným pivem. A to je dobrá zpráva o stavu historického povědomí naší mládeže.  

                                                    

To tedy nepamatuji....

„To nepamatuji za celý svůj život,“ říkávají mnozí zejména tehdy, když příroda předvádí nějaké své veletoče.

V současnosti se tím nejčastěji označují hromady sněhu, které nám ozvláštnily svátky jara.  Myslí se tím nesoulad kalendáře, reality a našich představ, který se, i podle mého názoru, projevuje stále častěji. Jenže s pamětí je někdy potíž. Většinou si vybavuje jen to, co chce.

Někdy je ale třeba nahlédnout do fotodokumentace.

„To není možné,“ divili jsme se dnes nad fotografiemi zasněžených Velikonoc před několika málo lety. Pravda, byly tehdy sice už začátkem března, ale potvrdilo se, že Velikonoce pod sněhem nejsou zas tak velká anomálie.

 Letos jde spíš už o únavu materiálu, zima není až tak krutá jako dlouhá.

Přesto dnešní koledníci v zimních oblecích a na sáňkách působili takřka nepatřičně.V návalu vzpomínkového idealismu mám někdy pocit, že ani já jsem podobně drsné Velikonoce nezažila za celý svůj život.

 Zažila, samozřejmě, ovšem dnes to bylo takové klasické dva (i více) v jednom. Pondělí velikonoční, apríl, změna času a ještě velkolepý návrat zimy.

   Ve venkovských závějích jsem proto velmi snadno podlehla aprílovému žertíku, že i Praha je pod sněhem. Pečlivě jsem si tedy nachystala zimní výbavu do auta, aniž bych si sdělení ověřila v nějakém zpravodajství. Když jsem pak s eskymáckou výbavou dorazila na Letnou, došlo mi, že dneska už skočím na špek každémuJ. 

Nikdy moc neumím vyvádět lidi aprílem, (vyjma klasického okamžiku, kdy jsme „jako“ kolegyni zrušili divadelní představení Idiot, což jí došlo v okamžiku, kdy ji „jako“ z divadla volali, že nemají chodit, neb idiotů je tu dostJ). To ovšem byla mladistvá invence a asi náhoda, jinak jsem léta spíš obětí než iniciátorem. Většinou mi to nevadí, jako dnes, kdy mi zjištění, že Praha není pod sněhem, přineslo radost než rozladění z vtipu. Popravdě řečeno, v trvale zimním počasí je každý vtípek důvodem ke zlepšení nálady.

Ne, že by mi letošní Velikonoce nepřinesly dostatek veselých i neveselých podnětů k radosti i smutku, ale projevy nevázané radosti v poslední době zrovna nehýřím.

Čas od času opakovaně docházím k prozření, jak jsou ta lidová moudra pravdivá, takže zas a znovu objevujeme Ameriku. Přeci duben, ještě tam budem! Takže nic nového pod sluncem.

A také, že nepříjemné věci chodí minimálně ve trojici, protože i to se potvrdilo. To ovšem musím ještě zpracovat, než pustím ven.

A tak jen na závěr moje klasická nesouhlasná připomínka se změnou času, která mě každoročně vyčerpává. Letos je to tedy nějak zesílené. Ale co už jeden nadělá.

  Takovou únavu nepamatuji celý svůj život:-)