Svatý Ambrož

    Během Adventu mě baví odhalovat méně známé a zapomenuté tradice. Zatímco třeba Barboru nebo Mikuláše zná, myslím, každý, svatý Ambrož už je tak trochu rarita. Osobně samozřejmě nikoho, kdo by tento bizardní zvyk dodržoval, neznám, ale zpestřit adventní kalendář nám Ambrož může. Podstata zvyku spočívá v tom, že se někdo převlékne za Ambrože a rozhazuje mezi děti, které na něho pokřikují a honí ho, cukrovinky. Ovšem kdo si nějaký mlsek zvedne, okamžitě dostane ránu. Moc jsem nechápala princip tradice, ale dočetla jsem se, že jde o očistné mrskání. Anebo taková metoda cukru a biče. Jako něco za něco. Vcelku mě zarazilo, že to patřilo do mírumilovného adventního času, ale zjevně mentalitě našich předků tak úplně nerozumíme. Dnes si podobné dovádění vůbec nedovedu představit. Stačí, co křiku je kvůli čertům a Mikuláši a kdyby ještě s metlou řádil nějaký Ambrož, asi by se ochránci dětských práv ozvali pěkně hlasitě. Mikuláše jsme měli ve škole až dnes. Vzhledem k tomu, že máme už velké děti, o nějakém strachu či obavách nemůže být ani řeči. Děti to vítají jen jako oblíbené ulití se z výuky. A dostanou nějaký mlsek, což pak nevrle komentuje paní uklízečka, neb má ten den o sto procent víc práce. Sice by asi neměla, je to její práce, ovšem nutno konstatovat, že po tradiční mikulášské akci vznikne netradiční nepořádek.   Na druhou stranu si nedovedu představit, jak děti doma loupou mandarinku nebo rozbalují bonbón
a vzniklý odpad klidně hodí na zem. Maminku by tím asi nepotěšily. Ve škole je to zjevně jiné a po mikulášské nadílce se takřka u každé lavice vytvoří hromádka netříděného odpadu.
Tady by se možná Ambrož docela uplatnil.

  Také jsem dnes začala chystat vánoční pohledy. Musím se snažit, minulý rok jsem je posílala kolem patnáctého prosince. Podle mého a podle poštovního sloganu: dnes podáte zítra dodáme, jsem se domnívala, že s dostatečným předstihem. Chyba lávky. Pohledy došly až na Tři krále. Když jsem si stěžovala (a to já dělávám) dozvěděla jsem se, že mají před Vánoci hodně práce a že to tedy musím pochopit. Nu, moc jsem to nepochopila, přesto určité poučení vzniklo, a letos budu posílat už tento týden. Snad dojdou do svátků. V tomto případě totiž nesázím na sms, ale na tradici, a vánoční pohlednice tvrdohlavě dodržuji a posílám. Přesto, že se to poště evidentně nelíbí. Prostě bych na ně asi měla poslat svatého Ambrože. Ale bez cukrovinek.

Splašené nůžky

  Čas od času se mi povede fatální divadelní omyl. Naposledy mě koncem září přidusil Pan Polštář, dnes mě zase přistřihly Splašené nůžky.
  Splašené nůžky hrají v divadle Kalich. To divadlo nemám moc ráda, protože jeho stísněné prostory na mě působí klaustrofobicky. Nicméně na balkóně je to snesitelné. Méně snesitelné jsou už Splašené nůžky, přesto, že to všude vychvalují a údajně má jít o jednu z nejhranějších her. Nechápu. Povrchní, banální, prvoplánové, zdlouhavé.
Ale abych nebyla úplně nespravedlivá. Dětem se to líbilo. A zjevně i mnoha divákům. Takže můj názor není asi směrodatný. Jenže to prostě není můj šálek kávy. Jde o záležitost interaktivní, evidentně chtějí diváka zaujmout něčím novým. Nápad asi dobrý, ale ta vzájemná vazba mezi jevištěm a hledištěm až příliš….napadá mě jedině snad trapná nebo alespoň divná. V kostce jde o příběh z kadeřnického salónu, během prvních dvaceti minut se stane vražda a cílem je určit, kdo je vrah. Takže se rozsvítí a s pomocí diváků se opět rekonstruuje děj. Poté lidé kladou otázky. Člověk až žasne, jak se někteří dokážou zapojit a jak aktivně kladou sugestivní otázky. Po závěrečném hlasování se odehraje ten konec, který odhalí diváky odhlasovaného vraha.
Pan Potměšil a paní Zawadská jsou sice výborní, ale…
Představení prostě nic moc. Mě to tedy nebavilo. Ale zase na druhou stranu, s dětmi asi hezký zážitek. Přesněji řečeno, pro děti. Ovšem lístek za pětistovku se pro celou rodinu asi dost prodraží.
Účinkují: Dalibor Gondík, Ladislav Potměšil, Ivana Jirešová, Vanda Hauserová, Ladislav Županič, Zbyněk Fric
Autor: Paul Pörtner
Režie: Petr Novotný
Vstupné: 99-499 Kč
Splašené nůžky jsou kriminální komedie. Možná si myslíte, že tyhle dvě věci nejdou dohromady, ale jdou.
Chvílemi se člověk prostě baví. Dokud to nezačne být napínavé. Zdá se, že tahle kombinace divadelních chutí má něco do sebe, protože původní provedení Splašených nůžek v Bostonu se dočkalo dokonce zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, hraje se tam totiž s úspěchem už přes dvacet let.
Hra nás zavede do kadeřnického salonu "Splašené nůžky" s dosti svérázným personálem. Přichází několik náhodných i stálých hostů, se kterými můžeme prožít řadu všedních, s humorem podaných situací. Do toho v prvním patře někdo stále hraje na piano. Ale najednou piano ztichne…

Městem chodí Mikuláš

   Léta jsem to tušila, ale s přibývajícím věkem je to čím dál jistější, peklo existuje. Dosvědčují to situace, kterých jsme sami den co den svědky na našich ulicích a vůbec kolem sebe. Obrázky, které dosvědčují, že ďábel v nás a kolem nás má vždycky zelenou. A anděla abys pohledal. Nemám bohužel důvod podobným vizím nevěřit. Ale raději dnes zůstaňme u zhmotnělých pohádkových bytostí, které dnes bloudily městem. Kdo má doma malé děti, určitě ví, jak moc je pro ně pekelná návštěva dobrodružná.
Ráno jsem poslouchala anketu o tom, zda jde hlavně o trestání nebo o obdarování. Přestože jsem si odjakživa myslela, že jde hlavně o netradiční zážitek, objevilo se mnoho názorů, že jde o zvrácenou metodu drastického zásahu do dětské duše. Podobné názory, mě musím přiznat, trochu vykolejily.
O mikulášské tradici si myslím jen to dobré, a to nejen díky vlastnímu svátku. Nechat zmlátit děti zdivočelým čertem mi přijde samozřejmě zvrácené, ale tento den jsem od dětství vnímala víc jako dobrodružné vybočení ze všedního stereotypu než jako nějaký velký stres. Tím nechci říci, že jsem se nebála, ale tak nějak hezky.
Mnohde se ale také objevil anketní názor o obdarování a pak, můj nejoblíbenější, o setkávání.
Jako malá jsem litovala, že si s Mikulášem nemůžu popovídat pořádně. Někdo touží po pronásledování čertů nebo po něžném dotyku anděla, mne zajímal Mikuláš. Chtěla jsem mu vysvětlit, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Vysvětlování mám asi vrozené. A musím říci, že jsem měla v tomhle ohledu štěstí. To, když šel za Mikuláše můj strýček František, který trpělivě vyslechl nejen moji modlitbičku, ale i všechno ostatní.
Tedy on mi samozřejmě neřekl, že to všechno ví. Veškeré moje dětské stesky dokázal vtělit do moudrého Mikulášova proslovu. Byl evidentně v obraze. Moc hezky proto mluvil o mých dětských starostech a trablech. Měl je totiž z první ruky a uměl svoje vědomosti náležitě využít. Bylo to moje první setkání s nebeskou empatií.
Postupem času jsem pochopila, že k pochopení není třeba mikulášského převleku, přesto je to andělská vlastnost. A pekelně vzácná. Umět naslouchat a vyhmátnout odpovědi právě na ty otázky, které zaměstnávají vaší duši. Skoro se s tím už nesetkávám.
Ale na Mikuláše se vždycky ponořím do určité nostalgie. Třeba narazím na podobně moudrého Mikuláše, jako býval můj strýček. Na potvoru však potkávám jen rozdivočelé čerty nebo rozverné anděly, které provází stejně nevyzrálý Mikuláš. Ono je dnes víc všechno jen na oko. Někdy dokonce skupinka čertů v čele s Mikulášem dokážou vykrást byt. Pak si pusťte domů takovou pekelnou smečku a očekávejte moudro a pochopení. Místo toho přijdete o úspory. Jo, časy se mění.
Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž bychom sobě i dětem neudělaly z hodnotové stupnice guláš. Jestliže může být i Mikuláš prevít, neznamená to, že dobro už definitivně svůj boj prohrálo? A jak tedy mít před takovým vousatým darebou úctu a respekt?
Tedy ono se to už částečně začalo řešit určitou komercí, soudě podle inzerce na všech sloupech, kdy si můžete nebeskou skupinku za určitý poplatek objednat. Jako by se tím chtělo naznačit, že pekelné vyslance nemůže dělat kde kdo.
Takže zbývá jen věřit, že když si Mikuláše zaplatíme a pěkně podrobíme výběrovému řízení, přijde moudrý pán, který děti nevyděsí k smrti, ba naopak, dopřeje jim zážitku setkání s tajemnem, které obohatí jejich dušičku. Znám dokonce i pár andělů, kteří se o to snaží průběžně celý rok, nejen pátého prosince. Kdyby to tak fungovalo všeobecně, je to nejhezčí mikulášská nadílka, jakou znám.

Pátek

Včerejší pátek mi nějak vypadl. Původně jsem zamýšlela nějakou rekapitulaci týdne nebo zamyšlení na Barborkami a ostatními adventními zvyklostmi a dopadlo to úplně jinak. Přišla jsem z práce a když jsem zapnula počítač, že už, tak jsem se na chvíli, ale opravdu jen na chvíli natáhla k televizi.:-) A probudila jsem se v jednu hodinu, kdy už bylo dneska:-) Tak jsem zase počítač vypnula, pozhasínala všechna rozsvícená světla, a už v nočním dresu se vrátila k započaté činnosti. Dnes večer na tom snad budu morálně i mentálně lépe:-) Pěknou mikulášskou nadílku všem

Pel mel

   Dnes půjde o takový pel mel všeho, co mě napadne. A co jsem během dne prožila. Ráno jsem v rádiu poslouchala o „skandále“ v knižním světě. Vítěznou knihu z nakladatelství Knižní klub, kterou měla napsat mladá vietnamská dívka, ve skutečnosti sepsal český muž středního věku. Všichni jsou z toho pohoršeni, je to hrozné!!!:-)
Já to jejich (stejně falešné) pohoršení nechápu. Nic proti vietnamské minoritě, ale je to jasně tzv. pozitivní rasismus. Ta kniha, která je asi dobrá, by rozhodně soutěž Knižního klubu nevyhrála, kdyby autor na začátku jasně deklaroval, jsem normální Čech a nabízím vám knihu. Zatímco vydání knihy mladé Vietnamce je v souladu se současnými trendy. Ještě tak mladá Rómka by měla v soutěži šanci uspět. Fakt, že jde údajně o anonymní soutěž, s tím nijak nesouvisí. Všichni dobře známe třeba anonymní výběrová řízení v našich zeměpisných podmínkách.
Podobně mě zaujal Ivan Kraus, který vyprávěl o svých začátcích, kdy, co by ještě opravdu neznámý jedinec, dělal přijímačky na (tuším) FAMU. Potřeboval ke zkouškám  literární text. Měl nějaké svoje povídky. František Hrubín, co by rodinný přítel, mu nabídl jednu svoji vlastní:„Vezmi i tenhle text, ať toho máš více.“
Komise (jistě stejně nezávislá jako komise v Knižním klubu) mu všechny jeho texty totálně ztrhala. Včetně Hrubínova. Hrozné, nezáživné, paskvil.
František Hrubín vzápětí, už jako František Hrubín a ne neznámý Ivan Kraus, za svůj ztepaný text získal Státní cenu. Média se prala o práva na jeho zfilmování.
    V podstatě tyto dva příběhy hovoří za vše. Vypovídají jak o (bídném) stavu naší společnosti, tak o situaci na knižním trhu. V souvislosti s mým Odnikud nikam mě to samozřejmě uvádí do hlubokého splínu, neřku-li deprese. Sice jsem se dnes dozvěděla, že knihu lze koupit i přímo od nakladatele
(  http://www.jalna.cz/ ) – stačí mu napsat mail a on knihu vzápětí pošle komukoliv. To je sice zpráva v podstatě pozitivní, ale ve světle v úvodu řečených faktů těžko věřit, že to funguje a někdo si knihy kupuje. Takhle, kdybych do světa vytrubovala, že toužím po znásilnění ve vlaku, jako jistá současná ministryně, které tato zvláštní reklama úžasně prodává knihu. V mém případě by asi bylo účelnější, že toužím po znásilnění pod tabulí nebo při hodině českého jazyka. Když budu tvrdit, že takový zážitek je pro mě vzrušující Odnikud nikam, třeba tu prodejnost zvýším i bez známého jména či pozitivní diskriminace:-) Uvidíme. Zatím zůstanu
u tradičních klasických nebleskových metod.
  Ještě jsem také dnes vzala studenty na Josefa Čapka. Zatímco oktavány to bavilo a užívali si to, terciáni, kteří s námi šli také, byli jako pytel blech. Lítali po výstavní síni, halekali a nemohli se dočkat hodiny, kterou jsem stanovila jako dobu rozchodu. Bylo to hrozně těžké je ukočírovat, aby neničili zážitek normálním lidem, a je mi jasné, že už to neudělám. Většinou totiž chodím za kulturou s maturanty. Pubescenty jsem dnes vzala po dlouhé době v naivní představě, že si také zaslouží vidět něco hezkého. Nezaslouží. Protože z domova jsou k tomu vedeni tak dvě až tři děti, ostatní jsou na výstavě jak v Jiříkově vidění. A k tomu bující puberta- moc špatná kombinace pro Jízdárnu Pražského hradu. Příště zase spořádaně s maturanty. Kdybych toho Čapka neviděla dřív sama, tak jsem dneska fakt neměla šanci z toho něco mít.
   A hned po výstavě jsem šla za panem nakladatelem, kde jsme probírali strategii vánočního trhu. Krom toho jsem konečně naživo viděla knihu Předlistopadová jablka, na jejímž křtu jsem v pátek bohužel chyběla. Kniha je skvělá, k dispozici u nakladatele, a moc mě potěšil i můj text v této útlé knížečce. Jde o umělecké vydání v omezené sérii, takže pro znalce, fanšmejkry a sběratele jako dělané.
  I když ve světle toho, co jsem psala v úvodu, člověk nikdy neví.
 Ale přesto se po setkání s panem nakladatelem znovu trochu vrhám do propagace, abychom dokázali prodat i ten dotisk.Nicméně ještě několik takových akcí jako byl dnešní výlet s pubertální tercií, který mě totálně vyčerpal, a nedokážu prodat vůbec nic, natož celý knižní náklad.

Muška jenom zlatá

  Nedávno se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych se cítila nešťastná, ale definovat, zda jsem šťastná právě teď, jsem si netroufla. Nemám tu otázku vyřešenou.

Zkusila jsem se tedy zamyslit. Říci, že jsem nešťastná, by znamenalo devalvovat skutečné neštěstí a trápení, což rozhodně nemíním. Prohlásit, že jsem šťastná, mi přijde nabubřelé a rouhačské. Určitě by se vzápětí přihodilo něco děsivého a to nehodlám připustit. Kromě toho vlastně ani nevím, jak to skutečné štěstí vypadá.
Můžu vůbec s klidným svědomím prohlásit, že jsem šťastná, když propadám pravidelným depresím?
Deprese a štěstí nejdou moc dohromady. Někdy se mluví o nedostatku hormonu štěstí. Wikipedie definuje endorfiny a serotonin. Jiné encyklopedie upozorňují, že nedostatek serotoninu je nutno léčit medikamenty. Zdálo by se tedy, že štěstí lze získat na předpis.
Vzpomínala jsem, co všechno mi kdy byl lékař ochoten předepsat, od projímadel až k ibalginu, ale serotonin jsem zatím v lékárně nekupovala. Moje deprese nejsou dostatečně hluboké. Zatím.
Musím tedy vystačit s endorfiny. Ty si lze vyrobit svépomocí. Například sportem, což je třeba pro mě dost drsná metoda. Jako lepší způsob se mi jeví masáže, ovšem nechat si vmasírovat pocit štěstí se poměrně dost prodraží. Obzvlášť teď na podzim.
Ostatně štěstí je poměrně zprofanovaný pojem. Přestože ho všichni hledáme, nikdy se neodvážíme
to svému okolí potvrdit. Co kdyby nás závistivci zase chtěli o naše pracně nabyté štěstí připravit? Zejména v naší zeměpisné šířce je to dost častý jev. Když se nad tím kdosi podivoval, dostalo se mu odpovědi: „Když umře moje koza, přeji si, aby sousedovi zemřely hned dvě.“ Taková typicky česká představa o štěstí.
Jelikož tuto ideu nesdílím, koukla jsem i na net,co se tam píše o štěstí. Prý si sedá i na vola, když se unaví. No to jsou vyhlídky. Jedno přísloví zase tvrdí, že kdo hledá štěstí, je jak pijan, který nemůže trefit domů, i když ví, kde bydlí. Na tom asi něco je. Když totiž začnete po štěstí pátrat či o něm přemýšlet, zjevně se vám ho nedostává. A když přijde tragédie, dojde nám, že jsme vlastně byli dosud až neskutečně šťastní, jen jsme o tom nevěděli. Jako že nevědomost je krásná. To sice není úplně teze, se kterou bych se stoprocentně ztotožnila, ale lepší, než že štěstí občas sedne i na vola.
Možná by štěstí nemuselo být tak moc konkretizované. Personifikace štěstí v podobě domu, luxusního vozu, dolarového konta či značkového oblečení není to pravé ořechové. Snad jen v podobě zdraví se dá mluvit o určitém ztotožnění. I když asi nejvýstižnější kromě staré české definice o mušce jenom zlaté je myšlenka Alberta Morávii, že štěstí je tím větší, čím méně si je člověk uvědomuje. Třeba ta nevinně myšlená otázka, jsem - li šťastná, byla dobře míněná záludnost. Já si to totiž neuvědomuji. Jen se nad tím zamýšlím a hledám odpověď. Jenže když ji dlouho nenacházím, propadám depresi. Prostě mi chybí serotonin.

Přeji vám, ať si své štěstí nemusíte uvědomovat. Ať prostě je:-)

Jsme to co jíme

    Hubnu, tedy jsem. Moje celoživotní prokletí. Jediné, co mě trochu utěšuje, že v tom nejedu sama.
Pozor na dětskou obezitu, radí mnozí osvícení dietologové rodičům i základním školám. Argumentují, že ne všechno co má vzor v Americe, musí být správné a in.
Na tom něco je. Valit se životem jako neforemná koule je jistě frustrující a dokonce i nebezpečné. Možná by se stravovací návyky nejen mládeže odvíjely jinak, kdyby pan Mc Donald netoužil po splnění svého amerického snu, takže by nám nepředhodil svoji obloženou housku.
Otázka je, jestli zhubnout lze. Není možné si nevšimnout, že někteří lidé, zejména ženského pohlaví, jako by se kulatily bez vlastního přičinění. Údajně tloustnou i ze vzduchu. Nejprve to řeší dietou, posléze hladovkou a následně hospitalizací v nemocnici.
Vymažte ze života mnoha dětí coca- colu a brambůrky – a zemřou hlady. Zdravé svačinky často skončí v koši, sáček brambůrků Bohemia nikdy. Není to laciná moralitka, zažívám to dnes a denně ve škole. Není-li po ruce dozor, nejdou ani na oběd do jídelny. Vedle v KFC je to totiž lepší. Nejspíš je jim jedno, že jídlo v jídelně rodiče zaplatí tak jako tak. Jediné, co je zajímá, je proklatě dobré kuře. Zalité litrem Pepsi Coly.
Nedávno jsem četla statistický průzkum naší obezity a dozvěděla jsem se, že jsme se bezpečně usadili na špici pelotonu. V něčem holt musíme být první.
Někdy mě napadá, jestli jsme nepochytili obavy našich předků, kteří se pořád báli hladu a bídy, že si teď preventivně děláme zásoby na horší časy?
Člověk by řekl, že o jídlo se dnes člověk bát nemusí. Ale když vidím některé syslí tváře bez rozdílu věku, nutí mě to očekávat hladomor každým okamžikem. Kupodivu mám v daném ohledu víc odpůrců než byste čekali.
Vidím v tom určitý alibismus. Hubnutí totiž není přes jeho zdravotní pozitiva nic příjemného. Pneumatiky kolem pasu se udržují snadněji než vyzáblá figura ala modelka.
A to nemluvím o sportu. Vždycky mi bylo jasné, že jedině pohyb je lék na všechna ta kila navíc. Ale donutit se k pravidelnosti je mnohem těžší, než cestou z práce zarazit v cukrárně.
Domnívám se, že by se tlouštíci neměli tolik vyčleňovat z lidské společnosti. Vyzáblé modelky vskutku nejsou reprezentativním vzorkem současné společnosti. Počet lidí, kteří by se cítili sebevědomě, by tímto způsobem výrazně stoupl a stejně radikálně by se snížil počet esteticky frustrovaných buřtíků.
Mimochodem obézní, kteří jsou jak známo mnohem méně vrásčití než ti tabulkově štíhlí, se mohou právě proto cítit věčně mladí. Když se přenesou přes všechny nemoci z nadváhy, v takových šedesáti jejich obličej vypadá rozhodně mladší, než výraz člověka asketicky štíhlého.
Je to vlastně strašně nespravedlivé, nehledě na to, že čekat na lepší vizáž do šedesáti se nejeví jako příliš optimistické.
   I tady ovšem existuje jedna zákonitost, kterou jsem objevila, když jsem se v disciplíně zhubnout a zase nabrat začala cítit jako odborník. Ukazuje se, že lidé, kteří se tlustí narodili, tlustí i zemřou. Záleží asi jen na tom, zda umřeme v depresi nebo vyrovnaní se svoji nadváhou. Ti hubení, co nás budou pohřbívat, se pod naší rakví tedy pěkně prohnou.

P:S: A to se Mc Donaldu vyhýbám velkým obloukem a jsem vyznavač racionální stravy. Je to prostě nespravedlivé Odnikud nikam. Ale zase mám obalené nervy, to prý je také dobré. No, nevím:-)