Zemědělci

 Zemědělců jsem si vždycky vážila. 

Je to těžká a zodpovědná práce, jste k ní více méně připoutaní, protože pokud chováte zvířata, nemůžete si ani vzít dovolenou. Pole možná počká, ale kráva ne. A počasí už vůbec ne.

  České zemědělce zdecimovali komunisté,  kolektivizace zasadila zemědělství

a krajině takové rány, že jizvy jsou patrné ještě dnes. Nejde jen o meze, remízky a obří lány, následky vidíme třeba v povodních anebo naopak, v současném suchu, kterému bývalé meliorace ještě přihrávají.

A kdyby jen tyto jizvy, zůstala i ta mentalita.

 Vztah k půdě byl soudružským zásahem fatálně narušen.

Půda byla vnímaná jako něco, co člověku nepatří, a tak není důvod se k ní chovat jako

k něčemu, o co se má starat.

Ti, kteří se po roce 89 do zemědělství pustili, ti si zasloužili obdiv. Byla a je to sisyfovská práce. Zejména, pokud to děláte srdcem, poctivě, se vztahem k půdě, úrodě, ke zvířatům.

Ale zjevně ten vztah není u všech zemědělců pravidlem. Stěžejní jsou spíš evropské dotace.

Nechci samozřejmě tvrdit, že tak fungují všichni. To by bylo nespravedlivé. Ale poměrně hodně takových zemědělců skutečně existuje.

Jak mi vyprávěli více znalí pozorovatelé některých zemědělských praktik, mnohde není důležité, co vypěstujete, nasušíte či obděláte.

 Důležité je dostat dotace a jestli je z polí nějaká relevantní úroda, to už je vedlejší.

Je fakt, že některé farmy vypadají, že by to tak mohlo být. Protože jinak opravdu nechápu, jak mohou fungovat, z čeho žít.

Z dotací.

 Je to smutná realita.

Stejně jako další smutek, který v zemědělství vnímám. A tím je ta mega těžká obří technika, která tu půdu udusává, není to přirozené orání či cokoliv jiného.

 Schválně, povede se vám na takovém zdusaném poli objevit třeba žížalu?

Tuny železa, které se valí po půdě, udusávají ji a mění hospodaření v průmyslovou operaci, spolehlivě zahubí všechno živé.

Tedy i tu půdu.

Jistě, moderní zemědělství bez techniky nejde. Jenže od určité velikosti už člověk musí vědět, že tahle se fakt o půdu starat nejde.

A tak začnete přemýšlet, jestli jsme náhodou nevyměnili jednu pokřivenou ideologii za jinou.

Za socialismu se půda podřizovala systému. Dnes se podřizuje dotačnímu systému.

Tehdy se pěstovalo podle pětiletého plánu. Dnes se hospodaří podle dotačních podmínek.

V obou případech je samotná půda až překvapivě druhořadá

A tak upřímně žasnu a o některých zemědělcích pochybuji, nevím, co si o nich myslet.

A nevím ani to, zda je to uvažování zparchantělé kolektivizací a dobou komunismu, nebo korporací a dobou současného asi kapitalismu nebo co to žijeme?

Tak nevím.

Když dnes vidím některé zemědělce, už si dávno nejsem jistá, jestli se dívám na hospodáře, nebo na rádoby podnikatele v zemědělském sektoru.

A čím dál víc mě také zajímá, jestli je mezi tím ještě rozdíl?

Protože jestli jsme za čtyřicet let komunismu dokázali půdu zbavit vztahu k člověku, pak  po dalších skoro čtyřiceti letech kapitalismu člověka zbavit vztahu k půdě, tak jsme zcela jistě zvládli něco opravdu destruktivního, co se nepovedlo lidem za celá staletí.