Blbý kecy

 Narážky, nejapné připomínky, trapné komentáře neboli hezky česky blbý kecy si užívá asi každá profese.

Četla jsem o tom, co vytáčí třeba prodavačky, jaké narážky si vyslechnou lékaři, rádoby vtipné komentáře znají řidiči v MHD, číšníci a servírky nebo třeba herci. Prostě asi každá profese, nebo minimálně ta, kde se setkáváte s lidmi, je zatížena nějakými předsudky či potřebou ostatních jim k tomu něco sdělit. 

Buď mají zkreslené představy o jejich práci nebo mají potřebu ji rádoby vtipně komentovat.

Logicky, nejvíc znám blbé řeči týkající se učitelů.

Klasické je zaužívané, že ve dvanáct jsou všichni kantoři doma, pořád mají prázdniny, ve škole si s dětmi hrají, případně jsou všichni buď šílení / vulgární slova raději vynechávám/ nebo naopak svatí.

A když už náhodou pracují, tak přece jen opravují písemky a o tom se nedá říct, že by to byla nějaká skutečná práce.

V oblasti poslouchání tzv. blbých keců rozhodně nejsou ale jediní.

Zaujaly mě ty na pokladně, které už radši neříkám, byť jsem jimi svého času prodavačky také obšťastňovala. Třeba klasická odpověď na otázku, zda chcete účet, tak rádoby vtipně, ne, mně to nikdo neproplatí.  

Když to slyšíte denně minimálně stokrát, asi vám to už vtipné nepřijde.

 Nejde asi ani tak o to, že ten vtip je špatný. Jde o to, že pro jednoho je to rádoby vtip, který ho právě napadl, zatímco pro druhého je to otravná trapnost, kterou slyší po tisící.

Je to stejné, jako když učitelům někdo pořád připomíná, že jsou ve dvanáct hodin z práce doma. Nebo, že musí všechno opravovat, opakovat a plno dalších pitomostí.

Člověk se pousměje. Protože co jiného má dělat.

Někdy asi stačí pomyslet na staré známé a velmi jednoduché pravidlo, že než někomu řekneme něco, 

co nám připadá strašně vtipné, zkusme si představit, kolikrát to ten člověk slyšel před námi.

Protože zatímco my jsme právě objevili Ameriku, on už tam má dávno postavený hotel.

A teď mě samozřejmě zajímá, jak je to u vás.

Jaké jsou vaše profesní blbé kecy?