Nespěchání

 Je to fofr. 

Vrací se školní rytmus, čas letí jako bláznivý. Na nic není dost času. Všichni kmitají jako veverka v kleci. 

Přitom ještě před pár desetiletími se rok neřídil kalendářem v telefonu.

Řídil se vůní polí, barvou listí a tím, co právě dozrávalo na zahradě.

Září nebylo jen měsícem, kdy začínal nový školní rok.

Bylo měsícem sklizně, dožínek, vinobraní a posledních teplých dnů, které si lidé snažili užít, než přišly kratší večery a chladnější rána.

Naši předkové věděli, že některé věci nejdou urychlit. Jablka se nemohla sklidit dřív, než dozrála. Víno nemohlo vzniknout za několik hodin. Chléb potřeboval těsto, kynutí a péči.

A člověk? Ten potřeboval také svůj čas.

Dnes máme září často spojené se slovem start.

Začínají školy, nové projekty, pracovní plány, kroužky, schůzky.

Po klidnějších letních měsících se rozbíhá kolotoč povinností a máme pocit, že musíme okamžitě dohnat všechno, co jsme během léta odložili.

Zdá se to šílené, naskočit a neztratit dech. 

Možná bychom si ale mohli od starých časů vzít jednu zapomenutou dovednost, umění čekat.

Neznamená to nic nedělat.

Naopak.

Naši předkové pracovali tvrdě. Jen věděli, že svět má své tempo. Že každé období přináší něco jiného. Že podzim není konec léta, ale jeho přirozené pokračování.

Možná bychom si tedy během těch posledních teplých zářijových dnů mohli na chvíli sednout venku, všimnout si vůně dozrávajícího ovoce nebo prvních žlutých listů a připomenout si, že ne všechno důležité musí začít právě dnes. Nespěchat.

Některé věci prostě potřebují svůj čas.

Užívejte si ten svůj, zářijový.

Vychutnejte si letošní září přesně tak, jak nabízí přirozený rytmus. 

Nespěcháním.