Nic není hned

    V srpnu roku 1526 se v uherských močálech u Moháče odehrála bitva, která změnila dějiny střední Evropy. 

Český král Ludvík Jagellonský v ní zahynul a zdálo se, že se před českými zeměmi otevírá období velké nejistoty.

Takové neklidné září.

Kdo nastoupí na prázdný trůn? Co bude dál?

Kdybychom se na události dívali dnešníma očima, možná bychom čekali rychlé řešení. Jeden den bitva, druhý den nový král, třetí den nový pořádek.

Jenže dějiny tak nefungují.

Od srpnové porážky u Moháče do říjnového nástupu Ferdinanda Habsburského na český trůn uplynuly dlouhé týdny plné jednání, obav, rozhodování a nejistoty.

V září se tehdy nic nevědělo.

Nic nebylo jasné.

 Září si tehdy muselo poradit se svojí nejistotou.

I když je docela dost dobře možné, že třeba tehdejší lidé žádnou necítili. Prostě dál sklízeli úrodu, vyráběli víno a chystali se na zimu.

Za velkými historickými změnami se totiž vždycky skrývá množství drobných kroků, které často v danou chvíli nikdo nevidí.

Asi je to jedna z největších lekcí, které nám historie dává, že nic není hned.

Velké říše nevzniknou přes noc. 

Ani nezaniknou. 

Že velká rozhodnutí nepadají z nebe.

Ani člověk se nezmění jedním jediným okamžikem.

Všechno potřebuje svůj čas. Někdy týdny, někdy roky, někdy celé generace.

Někdy ale úplně stačí jedno září.

I tehdy po Moháči se mnohé vyřešilo během září.

Ono vlastně každé září je zvláštní právě tím, že stojí mezi.

Mezi dovolenou a povinnostmi.

Mezi bezstarostností a odpovědností.

Tehdy to bylo mezi dvěma králi, mezi dvěma dynastiemi.

Mezi dvěma světy.

Ani po fatální bitvě u Moháče nebylo mezi srpnem a říjnem prázdno, nebyl prázdný ani čas, kdy se čekalo na změnu.

Je to prostě září.

A tak si v i v letošním září můžeme připomenout jednoduchou větu, která platila před pěti sty lety stejně jako dnes:

Nic není hned.

Ale to neznamená, že se nic neděje.

Zkusme tedy v září pozorovat, co se děje, když se zdánlivě nekoná nic zásadního. Možná se budeme divit.