Průmyslový palác se vrací

 

Osmnáct let je dlouhá doba. Plnoletost. 

Je to doba dost dlouhá třeba na to, aby děti, které tehdy mohly vidět, jak palác hoří, vyrostly, vystudovaly, odstěhovaly se z Prahy a možná už mají vlastní děti. 

Dost dlouhá na to, aby člověk skoro zapomněl, že Průmyslový palác na Výstavišti dlouho býval samozřejmou součástí pražského života.

A v letošním září se prý vrací. Zařadí se zpátky do tradičního koloritu města, ze kterého byl vyřazen podobně jako kdysi Národní divadlo, tedy ohněm z nedbalosti. 

Velký požár Průmyslového paláce vypukl v říjnu 2008. 

Z paláce, který byl jednou z nejvýraznějších staveb pražského Výstaviště, zůstala stát jen část. Zmizela věž, střední loď, velká část střechy. 

A s nimi na nějaký čas zmizel i jeden z obrazů, které si člověk spojuje s Prahou tak samozřejmě, že o nich vlastně nepřemýšlí.

Průmyslový palác prostě byl.

Byl tu, když jsme šli na Matějskou. Když jsme se procházeli Stromovkou. Když jsme čekali na tramvaj.  Když jsme šli na výstavu, koncert nebo nějakou podivnou akci, o které jsme si nebyli jistí, jestli se nám bude líbit, ale právě proto jsme tam šli.

Výstavišti palác prostě dominoval.

Kdysi.

Pak jsme si zase zvykli, že tu není. Trvalo to tedy. To kdysi Národní bylo po požáru obnoveno za dva roky. Průmyslový palác si musel počkat výrazně déle. 

A právě proto je jeho návrat větší událostí, než by se mohlo zdát.

Nejde totiž jen o historickou budovu.

Vrací se s ním kus pražské paměti.

Každý má totiž v hlavě svou vlastní Prahu. Někdo ji má spojenou s Karlovým mostem, někdo s nádražím, někdo s hospodou, která už dávno neexistuje. 

Pro někoho je to vůně metra, pro jiného tramvaj číslo sedmnáct.

A pro někoho Výstaviště.

A s Výstavištěm je Průmyslový palác neodmyslitelně spjat.

Možná právě proto máme z jeho návratu takovou radost. Nevrací se nám totiž jen budova.

Vrací se nám část vlastního života.

Vrací se nám vize, jak to na Výstavišti bylo kdysi. S Průmyslovým palácem v čele.

Výstaviště, které pamětníci znají pod názvem Park oddechu a kultury Julia Fučíka, tedy Julda Fulda, tak tedy Výstaviště by nemělo být jen místem, kam se jde na velkou oficiální společenskou  akci.

 Mělo by zůstat místem, kam se chodí jen tak. Na procházku, se psem, kolem paláce...

Průmyslový palác by se proto mohl stát právě takovým symbolem. Symbolem Prahy, která se modernizuje, ale přitom nezapomíná na to, co už má. Nezapomíná na minulost.

Po osmnácti letech tedy Průmyslový palác znovu otevře své dveře.

Čímž zdůrazňuje onu hezkou myšlenku, že moderní město není jen to, co právě složitě  stavíme a budujeme.

Je to také to, co si pamatujeme. 

Vítej zpátky, Průmyslový paláci.

Psáno pro Listy Prahy I.