Jak jsme cestovali

 Léto už je dneškem bohužel za námi, a tak se nabízí malinká rekapitulace. 

Na počátku podzimu, letmé ohlédnutí za létem.

Jak jsme cestovali, co všechno jsme viděli😊. 

Hodně jsme jezdili, jen co je pravda. Dog firendly.

Plno výletů, které přinesly plno zážitků.

Některé jsou už zpracovány, ve formě článků, které ve finále vlastně tvoří takový vzpomínkový letní cestopis. 

Některé zpracovány budou, jejich čas teprve přijde.

Dneska je to jen krátké zamyšlení nad cestování se psem. Na Letné máme hodně dog friendly, takže si vždycky musím připomenout, že ne všude jsou pejsci vítání.

Tori je mini jezevčík, navíc extrémně hodný, takže se dá schovat do tašky a nosit jako batoh. Nikde netlape, nikde neštěká.

Neruší.

 Přesto nás mnohde nevzali.

Poctivě jsem se ptala předem.

Některé odpovědi byly normálně zamítavé, s tím vlastně nemám problém. Mají to tak nastavené, nejde to, ano. Každé místo má svá pravidla. 

Někde psi prostě nemohou, dobře, respektuji to.

Některé odpovědi ale byly až arogantní, co si jako myslím, že budou pro mě dělat výjimku? Rovnou tahle útočně

Nemyslím, ptám se, slušně a čekám slušnou odpověď.

Nebyla.

Tak jsme tam nejeli vůbec. 

Jinde zase přišlo vysvětlení, že jde o posvátná místa, kam pes z rozhodnutí boha, tedy faráře, rozhodně nemá přístup. 

Dobře, beru, byť jsem si až dosud myslela, že církev je přístupná všem božím tvářím, či tak nějak to hlásají. Inu, někdy jsou hranice Božího království zřejmě vymezeny poněkud prakticky.

No, není, takže nic.
Ostatně, jak to mají některé církve s přístupem ke zvířatům mi ukázali v Praze, v kostele svatého Ducha v Dušní, kam jsme nedávno s pejskem nahlédli. Nikde nebyla živá duše, pes byl v tašce a na rukou, stáli jsme jen u dveří. 

Vtom se odkudsi vyřítil doslova zuřivý kněz a vulgárně mě vyhazoval ven, aniž by mi umožnil se zeptat, zda za těchto podmínek nemůžeme třeba nahlédnout.

Nemůžeme.

Jenže jak byl sprostý, tak to ve mně hned budilo protiakci, minimálně se nějak ohradit proti jeho nadávkám. Marně, ani ke slovu mě nespustil.

No, radši jsem to vzdala. Také jsem tam slyšela i trochu přízvuk, možná mi nerozuměl a česky uměl jen jadrně.

Ale potvrdil to, že v církvi nejsou všichni vítání.

Nicméně, byla i jiná letní místa, kde nás vzali bez problémů. 

Třeba v Sázavském klášteře mohl zavřený v tašce, tedy nikomu a ničemu neškodící, se mnou na procházku. 

A i jinde. Samozřejmě, že jsme raději vybírali místa, kde to nevadí, kde pes není na překážku, kam automaticky může. 

Ale není to všude, takže jsme se ptali. Za zeptání prý člověk nic nedá. Nedá, ale dozvěděla jsem se spoustu věcí. Že někdo umí být slušný, že jiný zase ne, že někde to jde, jinde se hledá proč ne.

Zajímavé bylo, že někde, kam jsme se psem nemohli, se během prohlídky lidé chovali, řekněme prapodivně. Jednou zůstal po návštěvnících takový nepořádek, že to musela průvodkyně připomenout. Leč k úklidu odpadků, respektive nějakých obalů po něčem, se samozřejmě nikdo neměl. 

Odpadky, obaly, nepořádek, to nikomu nevadilo tolik jako malý pes ukrytý v tašce.

 Jsem si jistá, že můj pes v tašce by byl méně zátěžovým hostem.

Leč, nesměl.

 Ale i přes všechny zavřené dveře jsme toho během léta viděli a zažili opravdu hodně. 

A náš malý jezevčík u toho byl s námi.