Den fialek

 Dnes je více méně dobrá příležitost vykoupat se ve vaně plné fialek, jak kdysi krásně zpívala Hana Hegerová. 

Nebo, což je  tedy určitě pravděpodobnější, někoho milého fialkami obdarovat. Nebo si je natrhat či zakoupit pro sebe. Jen tak. 

Je totiž dneska den fialek. Prý. ..

Máte rádi fialky?

 Já ano, hodně.

Řekla bych, že jedna fialková květina v sobě skrývá celý vesmír odpovědí, nálad, vzpomínek i drobných radostí. A to se v žádném případě nehodlám v té vaně plné fialek koupat. Spíš se jimi obyčejně kochat.

Fialky. 

Nenápadné kvítky, co se nesnaží ohromit barvou jako tulipány, nemávají do světa jak narcisy, ani se nevytahují výškou jako šeříky. A přesto… .

Fialky patří k jaru stejně samozřejmě jako první káva na zahrádce  nebo jako jarní vtíravý pocit, že letos už fakt začnu běhat.

 Jsou symbolem všeho něžného, co se v životě občas nesměle vynoří zpod listí každodennosti – a hned hrozí, že to přehlédneme.

 Fialka totiž nekřičí. Fialka čeká.

 Možná proto už dnes skoro nikdo neví, jak voní.

Vzpomínám si, jak moje babička trhala fialky do malých skleniček od jogurtu a stavěla je na parapet. Prý proto, že jsou první.

  A opravdu.

Každý rok věrně, v závětří a skromně, bavičce rozkvetly pod šeříkem, jako by říkaly:

 „Už je to tady, jarou už přichází."

Fialky nejsou květiny na okázalé pugéty. Jsou to květy do duše. Nevnucují se. Člověk si jich musí všimnout, aby mu mohly udělat radost. Vnímám je i jako symbol ticha a ticho já ráda.

Takže… máte rádi fialky?

Neodpovídejte hned. Možná je totiž někde uvnitř milujete, jen jste si toho ještě nevšimli. Přemýšlejte, co ve vás vyvolávají. 

 A tím, že dneska mají svůj den, tak si ji minimálně připomeneme. 

S takovou tichou radostí. 

Fialkovou.