Opakování je matka moudrosti?

 Kdysi se to říkávalo, ve škole se to občas naivně tvrdí i dnes. 

Mě ale napadá, zda je tomu tak i kupříkladu v České televizi? Ono se opakuje všude, kupříkladu moje oblíbená hra Na lovu jede pořád dokola a nic nového se tam moc nenabízí. Nicméně, tam mě nenutí platit televizní poplatek. 

Nechci nijak brojit nad jeho výší, je mi vlastně jedno, zda platím stovku či sto padesát, spíš tady jde o nějakou logiku, neřku-li o princip. 

Jistě. Lze se na televizi nedívat. Ale pak samozřejmě nechci platit, byť symbolicky. Když neužívám, neplatím. 

Česká televize to má zjevně jinak. A to konstatuji navzdory tomu, že ji mám docela ráda. 

Patnáct korun, o které se ve veřejném prostoru handrkuje, je hodně velký trapas a je to asi tak trochu vrtění psem. Jako zakrýt jiné televizní problémy.  

Patnáct korun skutečně nikoho nevytrhne. 

Možná jde mnohem  o tu vnucenou povinnost, že platit bude každý, kdo dýchá, ač ho televize vůbec nezajímá. Nemá ji dokonce ani fyzicky. Přesto platit bude. 

A ty, které program zajímá, ty televize vůbec neřeší, nějaká nastavovaná či ohřívaná kaše jim přeci stačí. 

Nesleduji televizní program pravidelně, jen občas jsem chtěla unaveně spočinout u Všechnopárty. Moc to nejde. Už řadu měsíců je to opakování pořád dokola. 

Trapné.

Když koukám na sport, je to jedna reklama za druhou, byť se kdysi říkalo, že když jsou poplatky, není reklama. 

Na sportu má reklama asi výjimku. 

Na ostatních veřejnoprávních kanálech se to nejmenuje reklama, ale sponzor programu. Publicistické pořady se hromadně ruší, pořád jedou dávné socialistické seriály.

 A pořád dokola. 

Tak si tak říkám, zač vlastně ten poplatek chtějí? 

A do toho se pan ředitel přirovnává k Miladě Horákové! 

Jestli to nebude i proto, že odmítá historické dokumenty, protože prý nikoho nezajímají. A pak vyrukuje s touto perlou. 

Je prostě něco shnilého v takovém vnímání reality....

I když, ono bude asi všechno úplně jinak, už výše jsem psala o vrtění psem. Ale píšu o tom, co vidím...