Tradice je tradice

 

V neděli se chodí do kavárny, to je zvyk, který s radostí předávám dětem. Něco si do života odnést musí. Třeba nějakou tradici. Jako je nedělní svíčková u babičky. Prostě se jde. Nedělní odpoledne v kavárně je pohoda, klid, šálek kávy…Kdysi ještě bývaly noviny, ty už dnes leda tak v muzeu. V kavárně se povídá a všechno je v takovém lenivém nedělním poklidu.

 Tedy až na pár drobností. Někdy je zajímavé sledovat okolí a vnímat jeho mikropříběhy. Třeba během dnešní neděle:

Servírka je očividně unavená. Přesto si u ní objednáváme, druhá tu dnes není. Limonádu bez ledu, kávu, dorty.

Servírka přikývne, odplouží se.

První dorazí limonáda. S ledem.

„Chtěli jsme bez…“ upozorníme. Chvíli mlčí, zaskočena neobvyklou reklamací

„Tak si ji dejte na sluníčko,“ poradí nám. „Led roztaje.“

 Geniální. NA to není co odpovědět.

Vlastně proč si děláme starosti, když nám stejně přinesou dort se zmrzlinou, dodala ještě.

Dorty po čase přistanou na stole, ale káva nikde. Čekáme. Možná dorazí, až se ten led rozpustí…

Vedle u stolu babička pečlivě utírá vnučce čokoládovou pusu. Kapesníkem. Vždy na něj plivne a poté dívence drhne obličej.  Dítě se vrtí, protestuje, ale babička je neoblomná. Čokoláda musí pryč, hygiena ne-hygiena.

Jinde někdo zápasí se židlí. Neodsouvá ji, spíš ji táhne přes celý podnik jako kořist. Zvuk? Připomíná to start raketoplánu. U toho se smějí. Netušíme proč, ale smějí se hlasitě

Káva konečně přichází. K dortu už nepasuje, ale nevadí.

 Platíme.

 Kartou?

Ale kdepak. Servírka se pobaveně zasměje, jako bychom chtěli platit mušlemi.

„Dnes jen hotově. Karty dnes „nefungují“.

Ale i tak, i když je limonáda moc studená, káva moc pozdě, dort moc rychle rozteklý a cizí židle moc hlučné, je to hezké odpoledne. Tradice. Prostě v neděli se chodí do kavárny.