Když únor nabídne o den víc, mohou se radovat ti, co mají narozeniny jednou za čtyři roky. Jsou tím pádem mnohem déle mladí, minimálně pocitově. A podle počtu reálných dnů, kdy si mohou své narozeniny skutečně připomenout. Letos tedy o rok zestárnou.
A jmeniny v ten bonusový den slaví Horymír.
Znáte nějakého?
Já tedy jen toho z dávných
bájí, který spolu se Šemíkem skočil z Vyšehradu a pádil k Neumětelům. Horymíra v reálném čase a prostoru neznám,
nicméně, je jich poměrně hodně. Dle nahlédnutí do statistického přehledu jsem
zjistila, že nositelů tohoto dávného staročeského jména je u nás sto šedesát, z toho
v Praze jich bydlí sedmnáct.
Nevím, zda je díky staročeskému jménu u nich větší vztah k minulosti
či dávné české historii či zda jsou majiteli nějakého koně. Dnes to budou spíš
koně pod kapotou, protože i Horymírové musí jít s dobou.
Ve mně to jméno ale budí hlavně ty historické asociace. Asi
v souvislosti s vyšehradskou skálou a dávnou pověstí, muže s tímto jménem
vnímám jako člověka silného a stabilního, zároveň vášnivého
a moudrého. Trochu dobrodruha a zároveň takovou klidnou
sílu, o kterou se můžete bez obav opřít. Pravda, trochu mě zaskočilo, že
někteří si ho v dějinném kvízu pletou právě se Šemíkem, jako že neví, kdo
je vlastně kůň a kdo hrdina? Ale to je asi signifikantní pro dnešní absenci
všeobecného vzdělání, to si přeci každý dohledá, proč by to měl vědět, že ano.
A tak se někteří
Horymírové i dneska mohu cítit jako koně. Třeba utahaní. Nebo silní…
Také se, samozřejmě, mohou cítit na koni. Zejména, když letos
v mají svůj den, tak se to k únorovému koloritu krásně hodí. Být na koni.
Je prý odsud, z koňského hřbetu, nejkrásnější pohled na svět.
A Horymír na koni tak třeba nese příslib stabilního roku. Nebo
alespoň nějak netradičního, což už únor svým devětadvacátým dnem vlastně
naplňuje.
Tak hezky netradiční dlouhý únor. A krásné jmeniny všem Horymírům.
Žádné komentáře:
Okomentovat