Znáte Horymíra?

    Když únor nabídne o den víc, mohou se radovat ti, co mají narozeniny jednou za čtyři roky. Jsou tím pádem mnohem déle mladí, minimálně pocitově. A podle počtu reálných dnů, kdy si mohou své narozeniny skutečně připomenout. Letos tedy o rok zestárnou.

A jmeniny v ten bonusový den slaví Horymír.

 Znáte nějakého?

 Já tedy jen toho z dávných bájí, který spolu se Šemíkem skočil z Vyšehradu a pádil k Neumětelům.  Horymíra v reálném čase a prostoru neznám, nicméně, je jich poměrně hodně. Dle nahlédnutí do statistického přehledu jsem zjistila, že nositelů tohoto dávného staročeského jména je u nás sto šedesát, z toho v Praze jich bydlí sedmnáct.

Nevím, zda je díky staročeskému jménu u nich větší vztah k minulosti či dávné české historii či zda jsou majiteli nějakého koně. Dnes to budou spíš koně pod kapotou, protože i Horymírové musí jít s dobou.

Ve mně to jméno ale budí hlavně ty historické asociace. Asi v souvislosti s vyšehradskou skálou a dávnou pověstí, muže s tímto jménem vnímám jako člověka silného a stabilního, zároveň vášnivého

a moudrého. Trochu dobrodruha a zároveň takovou klidnou sílu, o kterou se můžete bez obav opřít. Pravda, trochu mě zaskočilo, že někteří si ho v dějinném kvízu pletou právě se Šemíkem, jako že neví, kdo je vlastně kůň a kdo hrdina? Ale to je asi signifikantní pro dnešní absenci všeobecného vzdělání, to si přeci každý dohledá, proč by to měl vědět, že ano.

 A tak se někteří Horymírové i dneska mohu cítit jako koně. Třeba utahaní. Nebo silní…

Také se, samozřejmě, mohou cítit na koni. Zejména, když letos v mají svůj den, tak se to k únorovému koloritu krásně hodí. Být na koni. Je prý odsud, z koňského hřbetu, nejkrásnější pohled na svět.

A Horymír na koni tak třeba nese příslib stabilního roku. Nebo alespoň nějak netradičního, což už únor svým devětadvacátým dnem vlastně naplňuje.

Tak hezky netradiční dlouhý únor.  A krásné jmeniny všem Horymírům.