Krištof Kintera

V Rudolfinu. Již o tom bylo napsáno mnohé, nebudu se tedy opakovat. Vlastní zkušenost je samozřejmě neopakovatelná, tak k těm oficiálním zprávám a kritikám mohu dodat jen svůj krátký pocit. Bylo to neobvyklé, zajímavé a poučné. Není to úplně moje krevní skupina, ale vidět jsem to chtěla a jsem za to ráda. Nemohu říci, že bych všem autorovým nápadům rozuměla, ale některé mě i oslovily a zaujaly. Je to prostě počin, o kterém se nedá moc psát, který je třeba vidět a zažít:-)
Já osobně získala obdiv k těm, co výstavu hlídají. Poslouchat některé zvuky celý den by mě osobně asi dovedlo do blázince. Stejně tak někteří návštěvníci mi silně evokovali exponáty. Ptala jsem se na reakce lidí. Jsou prý převážně dvojí. Buď jsou lidé nadšení a vrací (těch prý je většina) nebo jsou rozčarovaní a spíš než že odcházejí, tak prchají. Já jsem něco mezi, ani ryba ani rak. Jen si tak trochu konzervativně říkám, proč zrovna Rudolfinum? Takový Veletržní palác by se asi pro podobný počin hodil víc. Myslím si tedy já.