Hodnocení

Hodnocení k učitelské profesi patří tak nějak automaticky. Třeba se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco kantoři hodnotí často automaticky a „neomylně“, hodnotit učitele se ještě nikdo nenaučil. Nebo neodvážilJ.

Ostatně, i kariérní řád, který stále nefunguje, stojí převážně na schopnosti odlišit dobrého vyučujícího od toho méně dobrého.

Nejeden ministr si na tomto oříšku vylámal zuby. Určit, kdo je učitel na jedničku a kdo jen na trojku není dosud v ministerských silách. Ostatně asi ani v žádných jiných silách. Snad jen ti pětkaři se dají snadněji identifikovat, ale většinou to musí být echt nedostatečný kantor, aby se s ním někdo rozloučil pro pedagogickou neschopnost.

Na známkování učitelů nemají nikde žádná funkční měřítka, protože pod definicí kvalitní učitel si každý představuje něco jiného.

Někteří se proto raději uchylují k jiným profesím, kde jsou měřítka úspěšnosti a potažmo schopnosti jasněji definovaná a vymezená. Přinejmenším finančně. Občas se tak stane, že na nějaké škole nezůstane nikdo, kdo by učil. (Zdráhám se použít přívlastek nikdo kvalitní, kdo by učil, protože to stále není jasné.)

Může za to vlastní zkušenost. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti je vlastní zkušenost základním prvkem poznání. Přesněji řečeno všude, kromě hodnocení učitelů. Když vycházím z předpokladu, že nejlepším kantorem během mé vlastní cesty za vzděláním byla angličtinářka, díky níž jsem mohla pronikat do labyrintu anglosaské literatury, aniž bych přitom zaslechla zvýšený tón učitelského hlasu, těžko ocením drsného chemikáře, který svým pravidelným řevem dovedl vychovat mnoho zdatných a (všeho)schopných chemiků, lékařů či farmaceutů.

   Zásadní potíž je hlavně v tom, že na každého platí něco jiného. Někdo ocení laskavého vypravěče jiný drsnou dozorkyni. Z tohoto úhlu pohledu se učitelství opravdu těžko poměřuje nebo určuje, co nebo kdo je hmatatelně lepší. Co s tím potom?

    V dobách minulých byla otázka vyřešena účastí ve straně. Taková aktivní soudružka byla lepší učitelka než nějaký protirežimní rebel. Diskuse nebyla.

   Dneska se diskutuje o sto šest, co je kapku problém, protože diskuse bohužel k ničemu nevede. Zbývá nakonec jen jediná možnost, jak dospět k nějakému přijatelnému výsledku, a to je využití osvědčeného lékařského modelu atestací. Jenže i takové pokusy už tu byly a s nimi vyvstal druhý neřešitelný problém. Kdo bude učitele zkoušet?

Obloukem se dostáváme ke stejnému primárnímu problému: jak vytvořit smysluplné a přijatelné měřítko?  Dále také k podstatě zkoušky: má být hlavně z předmětu nebo víc z psychologie či je podstatou trpělivost nebo schopnost přežít v  drsných podmínkách?

    Přitom nemusí jít jen o škálu hodnocení. Problémem může být i aprobace. Mají ve škole víc práce matikáři nebo češtináři? A jak hodnotit tělocvikáře nebo učitele výtvarné výchovy?

Porovnávání aprobací se může stát nejen dalším kamenem úrazu, ale i rozbrojů v mnoha sborovnách. Je třeba víc zaplatit opravu sta diktátů nebo pobyt v permanentně hlučné tělocvičně?

 Někteří si na podobném porovnávání staví kariéru. Vypustí do světa několik vizí, líbivých představ či utopických scénářů, za které si nechají dobře zaplatit. Ale ať sleduji, jak pozorně chci, tak finální realizaci stejně nikde nevidím. Nebo nemají dlouhého trvání.  

Vlastně je to nekonečný příběh. Ne, že by jako takový nemohl mít nějakou pointu, ale tomu, že bude smysluplná, věří dnes už jen málokdo.

    Přitom hodnocení je podstatou dnešní společnosti. Hlavně tedy v době předvolební, kdy se na potencionálních investicích do školství a učitelů poměrně snadno loví politické body.

I to už je ovšem ohraný evergreen. Akorát že si to někteří nějak neuvědomují a vybrnkávají ho pořád dokola.

Ovšem problém se tím nevyřeší. Protože nějaké hodnocení by být mělo, mohlo by být motivačním impulzem pro samotné kantory. Ti dnes žádnou vizi lepších zítřků nemají.  Takřka všichni ve sborovně mají platy na podobné úrovni, liší se jen řádu stokorun.

Hodnocení je vlastně jen takovým planým strašákem, kterého se všichni bojí. Nikdo do toho nechce jít.

   Řekla bych, že je nejvyšší čas s tím doopravdy něco udělat, stanovit limity a možnosti a vymyslet způsob oceňování, které bude stabilní a průhledné, motivující a smysluplné.

Jen se trošku bojím, že k něčemu takovému není vůle. A hlavně nejsou ani odborníci, kteří by se s tím popasovali na určité úrovni. Jak to tak vidím z vlastní zkušenosti, mluvit se o tom bude do letošních voleb. A pak zase za čtyři roky.