S malým Tobiášem zažíváme v pražských parcích
něco, nač už jsem zase pomalu zapomněla. Na blazeovanost, nezodpovědnost a
mnohdy i aroganci majitelů volně pobíhajících psů. Většinou samozřejmě těch
velkých, kterých se já osobně prostě bojím. I pokud je u toho štěně, bojím se
logicky i o něj. A onehdá ještě i Haničku, to bylo dvojnásob výživné. Jdeme
Stromovkou, náš Tobiáš na vodítku. Vtom jsme se dostali do zorného pole čtyř
volně pobíhajících psů. Velkých, nějací chrti to byli či co. Vydali se nás
prozkoumat. Hanička takřka hysterický záchvat, Tobiáš kničí, já sice navenek
zachovávám klid, leč hysterický záchvat uvnitř je dokonalý. Je mi jasné, že už
dva psi jsou smečka, lovná smečka, natož pak čtyři. Chovám dítě i štěně a
doufám, že moje obří pozadí je ochrání. Paní, z dálky, v klidu, co by
přidávala. „Oni jsou hodní, nebojte se.“
Psí vrčení za zadkem sice její slova poněkud vyvrací, leč
nezakousli se. Ale příjemné to nebylo. Když konečně dorazila, aby své miláčky
odehnala (nikoli připnula na vodítko) vyslechla si můj komentář. Ten ovšem vedl
pouze k tomu , že mě paní označila za hysterku a přidala něco ze zvířecí
říše a uraženě odkráčela se svou poštěkávající smečkou pryč. Uvazovat se je
neobtěžovala. A není to příběh ojedinělý, setkávám se s tím nyní denně.
Neublížil nám zatím nikdo, ale je to nepříjemné a těžko se tomu brání. Zajímavé
je, že většina malých plemen na vodítku chodí. A kdyby nešla, policisté (pokud
se zde náhodně vyskytnou) se umí postarat o napomenutí, ba i pokutování
majitele nepřipoutaného pudlíka. Ještě jsem ale neviděla, že by někdo hnal
k zodpovědnosti nějakého vlkodava, dogu či pitbulla, kteří pro mě tyto
hrůzy ztělesňují a nepřipoutaní chodí nejvíc. Bylo tomu tak i za Zachariáše,
jen jsem to poněkud pozapomněla. Tak snad nám Tobiáše nikdo nesežere. Protože
my se bojíme, i když je obrovský pes hodný….
Žádné komentáře:
Okomentovat