Celou svou základní
školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my
všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení,
cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl
připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i
v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem
s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt,
že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní
realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či
navracejících se osnov, většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že
některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce
ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu,
chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec
různých alternativních metod vzdělávání, (sorry, paní Montessori.). Stejně to
mám se všemi typy walsdorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu
tu volnost, ke které vedou, detailně představit v reálném pracovním
procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli,
kdy se mi právě zachce a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho
se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne.
Nevím, jak ano. Jediné co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ní
je celý náš (nejen vzdělávací)systém postavený. Snaha by možná někde byla,
většinou ale chybí podmínky. Není kdo by to učil, pedagogické fakulty
s ničím takovým jako je pokrok nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak
osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky,
inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá
vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak
důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále
prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A
skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i
nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky
a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí
všechny svoje absolventy?
Když se vrátím k paralele
se svou školní docházkou, nepamatuji se, že bych bývala ve škole denně do čtyř
či pěti hodin. A ve dvaadvaceti jsem pomalu končila vysokou školu, zatímco dnes
není zas tak neobvyklé mít dvaadvacetiletého maturanta. Takže nejen že je škola
na život nepřipravuje, ale ještě oddaluje vstup do reálu, protože při vší úctě,
jen málo osmnáctiletých má za sebou hotové středoškolské vzdělání. Na začátku
nového školního roku to není zrovna veselé přemítání.
Žádné komentáře:
Okomentovat