Zvonění telefonu bývá vytrvalé a přichází v jakoukoliv
denní hodinu. Číslo se často mění, tak se může stát, že podobně vytrvalý
telefon opatrně zvednu. Abych vzápětí pochopila, že dělám chybu. Na opačném
konci drátu je operátor. Respektive jeho call centrum, které mi intenzivně něco
nabízí. Většinou sice okamžitě pokládám, ale někdy se slituji nad vlídnou telefonistkou,
protože vím, že chyba není v ní, ale v systému. Abych byla konkrétní,
v systému O2, které takto vykořisťuje svoje zaměstnance a přes ně svoje
klienty. Hlas v telefonu zní většinou velmi slušně, oznámí mí, že jsem
jejich letitý, věrný ba i oblíbený klient, který má u nich dárek či slevu.
Vycházejí z primitivní premisy, že na slovo sleva jim skočí takřka každý.
Většinou proto šokuji, když odpovídám, že nechci slevu. Láká mě často dodat
slovy klasika, že nechci slevu zadarmo, jen nevím, zda bych byla pochopena a
tak za strohým oznámením, že nechci slevu raději dělám tečku. Někteří mi pak
nemají už co říci a hovor tedy ukončí sami. Jiní jsou vytrvalejší a také asi
zvědaví a tak kladou doplňkové otázky. Jako proč nechci slevu, co tím vlastně
sleduji, že nechci slevu a plno dalších podobně sugestivních otázek.
Moje vysvětlení je jednoduché. Nechci nic řešit po telefonu.
A navíc nemám ráda, když mi někdo něco vnucuje, i slevy. Po jednom takovém
intenzivním nátlaku jsem se vydala na pobočku s dotazem, co mi tedy mohou
nabídnout a jak upravit tarif. Nijak. Jedině telefonicky, sdělil mi suše
floutek na prodejně A tak jsem tedy odešla s velmi vtíravé myšlenky O2
opustit. Takový přístup se mi moc nelíbí. Ale vzhledem k tomu, že
předpokládám u ostatních totéž, jsem se ještě nerozhoupala. Do toho probíhá ta
předvolební debata o levných tarifech v okolních státech, tak bych se asi
rovnu měla odstěhovat do Polska, abych měla trochu komfortnější
telefonování. Přitom tam to musí být
podobné, jde přeci o nadnárodní moloch. Poláci jsou ovšem větší trh a tam se
vždy lépe vyjednává. Nechce se mi ale věřit, že to u nás nejde. Spíš se do toho
našim operátorům nechce. A nemají ani zájem ani vůli. Proto máme nejdražší
telefony v Evropě. Ostatně, nejdražší jsou u nás i dálnice a v jakém
jsou stavu. Nejvíc mě na tom zaráží, že to všichni vědí, ale nic se s tím
neděje. Všichni to tak nějak akceptují.
Ne, že bych sama byla nějaká bojovnice Popravdě řečeno, spíš
by mě O2mohlo chválit, jsem asi typický pes, který štěká a nekouše. Žádnou
vzpouru jsem dosud nezorganizovala ani nedotáhla do konce. A pokud vím, tak ani
v nejbližší době nic nechystám. Ale na druhou stranu samozřejmě vím, že je
to hodně nefér. Jestliže někdo zneužívá svého postavení, mělo by jít existovat
nějaké řešení. Představuji si to tak, že by levné tarify neplatily jen pro
některé. Nebo aby všichni nespokojení zákazníci jednoduše vypověděli smlouvu.
Aby si operátor uvědomil, že zneužívání se nevyplácí v jakékoliv podobě.
Nebo aby oni sami telefonovali za podobné peníze.
Pravda, k podobnému řešení se asi hned tak
nedopracujeme. Spíš naopak. Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že diktatura
jen tak neskončí. A není vyloučeno, že ještě přitvrdí, protože telefonovat
chtějí všichni a zdá se, jiný operátor již na náš rozebraný trh nepronikne.
Zjevně tedy existují jen dvě možnosti. Buď platit předražené tarify, nebo
netelefonovat. Případně se zapřít a přistoupit na jejich hru telefonních
smluv. Je možné, že variant se nabízí víc,
Když totiž začnu kombinovat, o věci víc mluvit, jsem víc agresivní, zdá se, že
by něco šlo. Jenže v takových chvílích trochu ztrácím důvěru k celému
systému. Co asi mají za pravidla, když si je zvýšenou mírou arogance mohu
pozměnit? Popravdě řečeno, čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá na
levačku. V podstatě jde o poměrně sofistikované a těžko definovatelné
deptání všech zainteresovaných. Přesto vymotat se ze spárů tohoto molocha
většinou nikdo moc nechce. Nebo i chce, ale nejde mu to. Asi neví, kam správně
zavolatJ
Žádné komentáře:
Okomentovat