Samozřejmě, věk je neúprosný a tak jedni odcházejí, aby zase
přišli jiní a vytvořili vlastní ikonopis. Jen se někdy nakupí takových odchodů
víc, že jeden získá dojem, že ten starý svět odchází už definitivně a ten, co přichází
je jiný a takový, že mu místy nerozumíte J.
Jsou to vlny, a jedna taková přišla nedávno. Začalo to panem Bělohlávkem, to mě
tedy opravdu zasáhlo. Nejen proto, že jsem ho měla ráda a velmi ctila, ani
proto, že jsem vedle něho parkovala na festivalu Jarmily Novotné v LitniJ, ale proto, že ten
ještě neměl věk na odchod a mohl milovníkům hudby rozdávat radost ještě řadu let.
Ale nemoc je mrcha zrádná, ta si nevybírá. A pak to pokračovalo Olbramem
Zoubkem a Helmutem Kohlem. Ti oba měli již věk, ale vnímala jsem je jako
symboly. A nyní odcházejí, aby je nahradily symboly jiné. Je to život, ale
někdy z toho člověka až mrazí. Z toho, jak rychle to uteklo…
Obrázek z časopisu Xantypa
R.I.P.
Žádné komentáře:
Okomentovat