Skončila další sezona Hovorů o historii a nastává čas
reflexe. Myslím, že docela se nám daří. Máme stabilní prostory, naše pozvání
přijímají renomovaní historici i odborníci z příbuzných, ba i
nepříbuzných, oborů. Setkání s nimi je vždycky velmi povznášející a
obohacující.
Máme i celkem stabilní okruh hostů, kteří pravidelně chodí.
A tím se obloukem dostávám k prvnímu zádrhelu, a totiž, když naši
pravidelní nepřijdou, objeví se hostů pomálo. Bez ohledu na jméno hosta. Je mi
pak stydno, že třeba na setkání s panem profesorem Čornejem dorazí jen
hrstka lidí, takže naše přednášková místnost takřka zeje prázdnotou. Pan
profesor jako profesionál sice vystřihne přednášku stejně skvělou jako
v zaplněné přednáškové síni, ale i tak je mi to líto. V takových
chvílích propadám velké beznaději. Nerozumím tomu.
Napadá mě, že bych snad musela pozvat Kajínka, aby ti lidé
přišli?
Kdysi jsem o podobných
„národně obrozeneckých „ aktivitách hovořila s jedním svým mediálně
slavným kolegou, který mi, stejně rozladěný jako já, sděloval, že v Praze už
žádné přednášky nekoná. Lidé jsou zmlsaní nabídkou a nepřijdou, ani kdybyste
jim předhodila samotného boha. Jezdí na venkov, kde posluchači přijdou a ještě
se i zapojí do debaty.
Nu, něco na tom je. Třeba ve světle faktu, že i když zveme
takové osobnosti až k nám do školy, studenti se většinou neobtěžují
přijít. Není to povinné, co by tam dělali. Ba ani kolegové nechodí, proč, vždyť
toho je tolik…?
Snažím se dle
módních trendů hledat chybu u sebe. Asi děláme málo pro propagaci? Nu, bez
ohledu na to, že taková jména jako biskup Malý, profesor Čornej či Dana Drábová
propagaci nepotřebují, jsem přesvědčena, že pro propagaci a reklamu děláme
maximum.
Jiná chyba? Že bychom nezvali odborníky určitě ne. Že bychom
jim nedávaly prostor, také ne. Že bychom vybírali vstupné, také ne.
Pak už mě další chyby nenapadají, asi by to chtělo pohled
zvenčí.
Chybí asi novináři a média. A i ty poctivě zveme, vytváříme
jim dokonce několik možných úhlů pohledu: jednak klasicky Hovory o historii a
setkání s odborníky, ale i třeba šíření osvěty, nadstandardní školní
aktivity či prostě jen projevy občanské společnosti.
Nic.
Když pak vidím, jak
novináři (i z těch veřejnoprávních médií) stanují před věznicí a sledují
Kajínka, glorifikují ho, mapují každý jeho krok, sleduji to s rozpačitým
smutkem. Tudy se tedy ubíráme? To je to,
co nás zajímá?
Je asi jasné, že kdybych ho měla jako hosta v Hovorech,
bude narváno.
Jisté také je, že
novináři by konečně přijeli. A
z toho je mi tedy víc než smutno.
Ale není trendem být
pesimistou a Hovory ve mně většinou pesimismus nebudí. Naladím tedy
optimistickou notu. Bez ohledu na to, co naše společnost preferuje, jsou naše Hovory
skvělá a inspirující setkání.
A ti, co bivakuji
před věznicí a jinak dělají mrtvého brouka, dělají svým čtenářům medvědí
službu. Zatímco ti, co přijdou za našimi hosty, zažívají skvělé intelektuální
osvěžení.
Jediné, o čem stále kapku pesimisticky přemýšlím, je ten
přesun na venkov. Když jsou Pražácí tak zmlsaní….:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat