Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Krásné české
pořekadlo. Zda úplně pravdivé nemohu posoudit, protože zas tolik řečí neznám.
Jsem člověkem tak maximálně natřikrát. Ale pořád se snažím své člověčí
portfolio rozšířit a pokouším osud návštěvou různých kurzů. Tedy i v pozdním věku chodím tu na
němčinu, tu na francouzštinu, i na italštinu se chystám. Ráda se vracím zpátky
do lavic, těší mě role studenta a v neposlední řadě si myslím, že mi snad
tak rychle nezakrní mozek, když ho občas trochu pokouším. Jenže, jak jde čas,
účastníci kurzu postupně odpadají, až ve finále zbývám já. Já a lektor. Asi ve
mně někde pořád dříme ten duch vzorné žačky, neřku-li šprtky, která prostě do
školy chodí, píše ty úkoly a záškoláctví vnímá jako sprosté slovo. Jinak si
totiž tento jev vysvětlit neumím. Končí kurz, už zase jsem v něm sama.
Ostatní zájemci to zabalili. Málo času hodně práce, klasika. „Nestíhám chodit
do jazykovky, nemám čas na domácí úkoly,“ vysvětloval mi kdysi jeden známý,
který také skončil v průběhu semestru. A tak je to vždycky. Navazující
kurz z tohoto důvodu tedy neotevřou. Pro jednoho člověka se to nedělá. A
tak znovu od začátku. Jiná škola, jiný kurz. Někdy i jiný jazyk. Bohužel, konec
je vždy stejný. Jen ten další člověk se nějak nerýsuje, protože začátečnické
fráze dalšího člověka patrně nevytvářejí. Ale zase je to koníček a k těm
určité extravagance asi patří. Jednou byl ale chtěl skončit ve stejném počtu,
v jakém jsme studium započali a společně pak přejít do dalšího, vyššího,
kurzu. Ne do toho pro věčné či falešné začátečníky. Když vyplňuji přihlášku,
vždy vysílám kontrolní dotaz směrem k navazující výuce. „Pokud budou
zájemci,“ odpovídají mi stereotypně v kanceláři školy, protože ti už vědí
své. Zřejmě jde o běžnou tradici. Vytipovala jsem si několik jazykovek a všude
to bylo podobné.
Už mi to někdy přijde skoro fatální, nový jazyk se prostě
nenaučím. A to nejen díky vlastnímu nenadání, stáří, ale i díky tomu, že pro mě
nikdy neotevřou navazující kurz. To je prostě osud. Anebo také výmluva, jak se
to vezme. Na něco se to prostě svádět musíJ
Žádné komentáře:
Okomentovat