Jak to bylo v autoškole

Čas od času si připomenu, jak to bylo v autoškole. Nejčastěji v okamžiku, kdy se bezmyšlenkovitě šinu za vozem, jehož pomalé ploužení se ulicemi města mě ukolébá a vytvoří nečekaný pocit neobvyklého klidu na jinak divokých pražských ulicích. A pak zjistím, že jedu za autoškolou a řidič označeného vozu je ještě větší zoufalec než já. Ještě chvíli se pak bezpečně vezu ve vleku, abych ho nakonec předjela (bez troubení) protože jet trvale čtyřicítkou je někdy moc i na mě. Nicméně, obdivuji učitele, kteří takto svěřují svoje zdraví, potažmo i život v rámci šíření schopností, které, soudě podle stavu na našich cestách, mnozí stejně rychle zapomenou. Po pravdě, něco sem také dost pozapomněla, třeba vyměnit kolo si už sama opravdu nedokážu. A to i přes to, že na teorii jsem byla v autoškole dost dobrá. Všechny testy jsem uměla na plný počet, měla jsem to podobně, jako v klasické škole, tak trochu šprt, který musel mít samé jedničky. Jenže v autoškole po vás chtějí i nějakou praxi. A tady jsem poprvé narazila. Už jsem nebyla ta jedničkářka, ba naopak, dalo by se mluvit o nadějné repetentce. Praktické jízdy prostě bylo třeba několikrát opakovat, výměna pneumatik se také musela přesunout do plurálu. Naštěstí zafungovala vůle a vysněný certifikát k ukončení studia v podobě řidičáku byl dosažen. Ovšem pocity studenta autoškoly, ona rozechvělá nejistota, se často vrací. Pořád sebou nervózně trhám, když někdo troubí (ani nemusí troubit na mě, automaticky to ovšem na sebe vztahuji. Včetně okamžiků, kdy troubím sama, aniž si to uvědomím. I tak okamžitě zpytuji svědomí, co jsem asi pokazila). Když mám na křižovatce odbočit vlevo, raději se snažím volit jinou trasu. Nejde-li to, zadělávám si nejen na žaludeční vředy, protože odbočuji s takovou křečí v obličeji, že hrozí nebezpečí, že mi to zůstane. Parkovat podélně už zvládnu, v případě že v řadě vznikl prostor velikosti tanku. Jinak raději hledám jiné místo, stejně jako v okamžiku, kdy se za mnou štosuje fronta aut.  Někteří řidiči by asi i počkali, leč moje sebevědomí okamžitě spadne až někam ke kotníkům a to nedám. Raději jedu parkovat jinam. Také raději moc nepředjíždím, vyjma cyklistů, což mi ovšem způsobuje další křeč. A tak se s velkým klidem a radostí ploužím za autoškolou a přemýšlím, zda onen řidič aspirant je na tom jako já, tedy teoretický šprt, kterého praxe trochu zaskočila. Nebo jako můj muž, který testy trefil asi napotřetí, ale sotva sedne za volant, je z něj génius do každého vozu. Nebo zda jde o kombinaci obojího. Případně může nastat i varianta toho, že onen zoufalec je skutečný zoufalec, který se prostě řídit nikdy nenaučí. Třeba proto, že nemá vrozený odhad. I takové jedince znám a ani jeden autoškolu nedokončil. Bez odhadu to prostě nejde. Mě chybí jen orientace, zabloudím kolikrát i na Letné, ale na to je lék v podobě navigace. Pro některé neduhy ale lék prostě neexistuje a tak když nenarazíte na úplatného učitele, tak autoškolu prostě neuděláte. A to je dobře. Stejně jako to, že se vozy autoškoly po ulicích pohybují nízkou rychlostí. Skoro se chce říci, že jsou skoro jediní, kdo respektují přikázanou rychlost ve městě. Proto se za nimi ráda vezu, mohu jet, přemýšlet si o svém a nestresovat se, že mě za přikázanou padesátku vytroubí nedočkavý mercedes, kterého vzápětí dojedu na světlech. A na autoškolu se netroubí! Alespoň já ne. Jezdím s nimiJ