Ač člověk „bazénový“, krom plavání a sauny jiné vodní
atrakce moc nevyhledávám. Leč občas nastane situace,
která se popisuje jako výjimka potvrzující pravidlo. Stručně řečeno,
zasvěcujíce Haničku do základů plavání, podlehla jsem jejímu nápadu svézt se na
tobogánu. Tak nádherně to tam sviští, děti křičí nadšením a radostí, to prostě
musíme také zkusit.
Vylezeme tedy až do výšin k tobogánovému startu, kde
pravidelně bliká semafor. Zelená vás logicky nabádá k spuštění se do
tunelu, je v něm (údajně) volno. Vyčkaly jsme tedy spořádaně na signál a jedeme.
Jenže ouha, ono to nejede. Nechápu to, ale zatímco jiní sviští, já se dolů
sotva šourám a to ještě musím intenzivně odrážet rukama. Tedy jednou, druhou
držím dítě. Čekám, kdy nastane onen pověstný svist, ale nic.
Ovšem za chvíli
slyším svištění za zády. Vzápětí křik, náraz a konečně tedy svištíme. Vrchní
semafor hlásil volný tunel, jakýsi zemitý otec naskočil a řítí se dolů.
Zastavit nelze. Brutální náraz do mých zad (asi mi odrazil ledvinu) a konečně
tedy skutečně svištíme. Obě děti na našich kolenou unisono řvou, pán se hlasitě diví, že
ho semafor pustil a zároveň se tím omlouvá, že fakt nechtěl, a já trnu, zda
dole oba dva dokážeme bez újmy na zdraví proletět výstupním otvorem. A zda nás
ten muž na mých zádech při dopadu definitivně neutopí. Neutopil. Ale bylo to o
fous. Svištěly jsme tedy s Haničkou víc, než jsme původně čekalyJ. Ale jí se to nakonec
líbilo, stejně jako chlapci od onoho pána. V šoku jsme byli jen my dva. A
pak i plavčík, který nad celým incidentem nevěřícně kroutil hlavou. Scházela
jen replika, že celý bazén se nám jeho ústy omlouvá, neb taková politováníhodná
věc se zde přihodí snad jednou za deset let! Nu, zda to nebude dvakrát či
třikrát už raději pokoušet nebudu, dál zůstáváme u plavání a vodní atrakce zase
nechávám bez povšimnutí. Jednou stačiloJ!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat