Soutěživost

Účastníci televizních soutěží jsou svým způsobem trochu švihlí. Vykazují lehce neobvyklé, snadno identifikovatelné znaky určité pomatenosti. Myslím, že si toto tvrzení mohu dovolit, protože se do této množiny podivínu sama řadím. Vybavila jsem si tento svůj soutěžní, již skoro pozapomenutý pocit, nedávno při účasti na jedné takové soutěži, když jsem čekala ve vrátnici televize na vyzvání k akci. Sledovala jsem procházející davy lidí a snažila se vytipovat své potencionální soupeře.  Nebylo to až tak obtížné.  Po snadno odhalitelné extravagantní ženě důchodového věku s igelitkami nastal sice trochu problém s manželským párem, ale premisa, že oddaná manželka následuje svého muže doslova kamkoliv se samozřejmě ukázala pravdivou.

Odhadnutí těchto soutěživých podivínů je v podstatě velmi snadné. Mohlo by sloužit jako typologické cvičení pro mladé začínající psychology. Asi by je nepřekvapilo, že společným rysem takových lidí je určitá dávka exhibicionismu. Její výše pak rozhoduje o šíři soutěžního záběru.  Někdo si vybírá podle zájmu, jiný jde po všem jen proto, aby zase chvíli stál ve světle reflektorů a před rozsvícenou kamerou.

Pravidelné pozorování soutěživých typů by jistě ledacos napovědělo i tvůrcům televizních programů či těm, kdo se snaží přijít na kloub nezájmu o tzv. všeobecný přehled.

 Po několika absolvovaných televizních soutěžích si troufám tvrdit, že potencionálního účastníka televizní vědomostní show bezpečně identifikuji. Je lehce sebestředný, kapku extrovertní, snaživě aktivní, (asi bývalý školní šprt), někteří jsou navíc roztržití a všichni společně disponují lehce rozsáhlejší zásobou všeobecných vědomostí, která je jim v podstatě k ničemu, tak se jí snaží uplatnit v této podobě veřejné agory.

Soutěžícího, který absolvuje nějaké typ tohoto pořadu a neudělá si v něm ostudu, lze předběžně označit za kolujícího, jelikož zcela jistě dříve či později absolvuje vše, co tento prostor nabízí.

Psychologové tvrdí, že soutěživost je do určité míry závislost. Mohu doložit vlastní zkušeností.  Mnoho takových relací jsem již absolvovala, některé úspěšné, jiné sice byly trochu fiasko, ale když to nebyla vyloženě ostuda, tak se na to rychle zapomíná a jde se zase dál.

Přitom jde o poměrně komplikovanou záležitost, musíte se dostavit na místo natáčení, většinou si na to vzít nějaké pracovní volno a pak čekat.  Proto také já třeba soutěžím jen v Praze, výlet do Brna či jiného televizního studia mě zatím nezlákal.

Ve většině případů je pak televizní zkušenost diametrálně odlišná od té obývákové. Někdy se chytnete podobně jako v křesle před televizí, někdy ne. Existují i zapeklité případy, kdy si nevzpomenete ani na to, jak se jmenujeteJ.

Všechno je ale i tak v pořádku do chvíle, než někdo zapomene, že nejde o hru. Pak se setkání soutěže chtivých jedinců snadno změní v jakousi formu gladiátorské arény, kde si můžete být absolutně jisti tím, že palec nahoru neuvidíte. Cílem je absolutní likvidace protivníka. A pokud se nedaří, nastává fáze ne nepodobná výbuchu. Exploze emocí se mění v děsivou vlnu tsunami, která spláchne všechny v širokém okolí. Argumenty typu, že jde jen o hru, k jejímu pokoření vůbec nepomáhají. Postižený jedinec si od své vítězné představy, přetavené v nezvladatelnou tenzi, neumí pomoc jinak, než dramatickým výstupem.  Uspokojí alespoň svoji duši extroverta, když ta vítězná touha zůstane potlačena.

Jenže někdy vám až zatrne, když si uvědomíte, v kolika šílených rysech jste si podobní. Na první pohled to asi tak nevypadá, ale přihlásili jste se oba do stejné soutěže!

Napadá mě, jestli se tito soutěživci nedali nějak smysluplně využít. Třeba pro nějakou osvětu či něco podobného. Mohli by i suplovat práci pedagogů. Jenže tam zase nezáří ta světla reflektorů, takže jde asi o zbytečnou úvahu. Prostě buď před kamerou, nebo nijak.

Proto by asi podobných soutěží mělo přibývat. Protože kam s těmi všemi podivíny, co si rádi zasoutěží, chtějí být trochu vidět a nechtějí si přitom měnit své životní partnery či se zavřít na nějaký ostrov? A rozšířil by se tím i tréninkový prostor psychologů, protože co si budeme povídat, ti soutěžící jsou vždycky s nějakou diagnózou. Protože stačí kouknout a jasně poznáte, kdo by do toho šel a kdo ani za zlaté seleJ