Praktické školy

Nedávno jsem na jakémsi semináři byla poučena, že slovo inkluze už se neříká, protože veřejnost na tento výraz začíná být alergická. Inkluze se navíc moc nedaří, minimálně se nepovedlo ji smysluplně vysvětlit, proto je již doporučován jiný termín, protože inkluze jako takové se ministerstvo vzdát zatím nehodlá.

 Takže klasické slovíčkaření, to ostatně u nás není nic nového pod sluncem.

    Mně ale zaujala opačná strana spektra. Když jste třeba jako rodič přesvědčeni o tom, že dítěti by praktická škola pomohla, cítilo by se tam lépe než ve škole klasické, zcela určitě by napomohla při jeho vzdělávání. V běžné škole mu to nejde, nestíhá, necítí se dobře. Všichni ho pořád chválí, jak je šikovné, snaží se, ale výsledek procesu jedna plus jedna je mu i ve třetí třídě utajeno. Neumí to.

 A teď babo raď, protože se nejedná o nikterak snadný úkol. Právě proto, že prosazovaným trendem je inkluze, tak opačný trend, byť o něj usilujete sebevíc, není vůbec žádoucí.

     A tak nastává anabáze podobná té, kterou jste kdysi museli absolvovat při snaze dostat dítě do nějaké prestižní střední školy. A rozhodně to není o úplatcích, byť žijeme v hodně korupční době. Nehodí se to do obrazu, jaký údajně chceme vytvářet. Proto začíná koloběh za sérií různých vyšetření, doporučení, psychologických sezení a vyjádření takového množství lidí, že by si jeden myslel, že pro dítě požadujete výstřední možnost přeskočit minimálně pět let základního vzdělávání. Ovšem pravda je taková, že chcete své dítě umístit do praktické školy. Víte, že se v prostředí běžné klasické školy necítí. Nezvládá ji. Rádo by někam, kde bude menší skupina, větší klid. Do praktické školy. Nelze. Tedy abych nebyla nespravedlivá, jde to, ale velmi, velmi obtížně.

   Nevím tedy, zda toto byl cíl inkluze. Doufám, že ne, ale je to klasický příklad toho, jak přílišná snaha často škodí. Všeho moc škodí, tedy i moc zásahů státu do běžného života. Praktické školy totiž nebyly vůbec špatné. Samozřejmě, když jsou primárně označovány jako automatické odkladiště romských dětí, zní to dost negativisticky. To, že tomu asi tak někdy bylo, neznamená, že jde o nějaké stabilní pravidlo a že to bylo všude a vždycky.

Tím, že dětem, které o podobný typ vzdělávání stojí, byla tato možnost státem vlastně odebrána, získává inkluze další záporné body. A nejen inkluze, i svoboda rozhodování, právo vlastní volby a celá řada dalších výsad, které s tím souvisejí. Vše na úkor výsady jediné, státem upřednostněné. Nějak se zapomnělo, že přílišná snaha je často velice kontraproduktivní. Snaha mít všechno uhlazené, přehledné, krásně pojmenovatelné.

 To ale není reálný život.

 Těžko ovšem chtít od ministerských či státních úředníků, již dávno od reality odtržených, aby reflektovaly nějakou skutečnost. Zvlášť tu, která není politicky korektní. Proto nám tímto sebedestruktivním procesem praktické školy mizí na smetišti dějin. Dětem, které by je potřebovaly, nezbývá nic jiného než se s tím smířit a nějak poprat. Případně čekat, až se celá věc přejmenuje, k obrazu doby, a věc zase začne fungovat.

Ostatně, za mého mládí byly tyto školy zvány jako zvláštní, později pomocné. To by dnes bylo naprosté faux paus. Tím jsou de facto ale už i školy praktické.

Tak vlastně, s kapkou nezbytného cynismu, čekáme na nové pojmenování, které půjde s dobou. Smůlu mají jen ti, co se ocitli v mezidobí. Ale tak to bývá vždycky, bohužel.