Čas od času sleduji, jak psychologický princip zrcadla
funguje v běžném životě. Funguje samozřejmě i na mě, jen se to na jiných
lépe glosuje. Stejně jako se nejlépe vychovávají sousedovy dětiJ. Ale díky tomuto
pozorování si někdy uvědomím i svoje nedostatky a zkouším na sobě pracovat
alespoň do té míry, aby se pro moje blízké okolí stal pobyt v mé přítomnosti
minimálně snesitelným. Změnu vnímám
minimálně v tom, že když něco začnu vehementně kritizovat, zkouším si
vybavit, zda totéž náhodou aktivně nepraktikuji také. Princip zrcadla je totiž
v tom, že mi vadí moje zesílené vlastnosti, které vidím okolo sebe u
jiných. Znám člověka, který není schopen odtrhnout se od mobilního telefonu,
často z hovoru s vámi rovnou přechází do toho telefonického a je
někdy nad běžné rozlišovací schopnosti postřehnout, kdy ještě hovoří
s vámi a kdy už zase telefonuje. Na sms, fb či dalších virtuálních
serverech je pomocí display přisátý takřka permanentně, bez ohledu na to, zda
jde o poradu, společenskou záležitost či docela obyčejnou neslušnost. Přesto
dokáže velmi hlasitě kritizovat ostatní, co v tomto směru činí nápodobou
totéž co on. Prostě zrcadlo jako vyšité, do kterého on ale nevidí (či vidět
nechce). Také už nijak nekomentuji cizí chování, natož abych ho kritizovala.
Dokonce ani do očí bijící nesoulad v řeči a chování nijak nezvýrazňuji,
protože už je mi jasné, že oni to se mnou mají také tak.
Jen někdy se cítím trochu zaskočená. Zejména v takových
okamžicích, kdy mám pocit, že staré Konfuciovo heslo o tom, že se máme chovat
k ostatním tak, jak chceme, aby oni se chovali k nám tak nějak
pozbylo svou funkčnost. Kacířsky mě napadá, že jednostranně to rozhodně nemá
ten smysl, neřku-li efekt.
V podobných chvilkách si říkám, že ani princip zrcadla
nemůže nijak spolehlivě fungovat. Vím, že jde o míru skepse, která je větší než
obvykle, ale nemohu si pomoci.
Schválně si to zkuste, chvíli pozorovat svoje okolí
v kontrastu se svými reakcemi.
Trošku to někdy může připomínat zrcadlo, trochu ale i určitou formu
sebemrskačství. To v případě, že o
všem hodně přemýšlíte a porovnáváte. Přitom jen někdy jde o poznání poučné,
mnohem častěji jde o bolestné prozření.
Zkouším tedy praktikovat metodu zrcadla jen někdy, abych
nebyla permanentně vnitřně glosována. Jakože občas se nad tím, co se mi vrací,
zkouším zamyslet a něco s tím udělat, ale jindy zase dávám prostor své
přirozenosti, protože něco lámat přes koleno prostě nejde.
Samozřejmě lze tyto psychologické metody aplikovat nenápadně,
nekomentovat je, prostě je občas vyzkoušet a nic z toho. Tím se ale
oklikou dostaneme k tomu, že něco prostě přes koleno nezlomíš. Na mě
prostě vždycky všichni poznají, že nějaké negativní vnitřní procesy probíhají,
jelikož poker face prostě neumím. Vypadá to někdy dokonce ještě horší, než to
ve skutečnosti je, protože tím, jak se snažím popřít sama sebe, vypadám mnohem
děsivěji než obvykle. Princip zrcadla je zde tedy zoufale kontraproduktivní.
Napadá mě proto, zda by se pro aplikátory těchto psychologických
principů nedaly využít nějaké usnadňující metody. Třeba že zmíněný trend
užíváme pouze v pozitivním duchu. Jenže kladná hodnocení jsou hladivá,
nikam vás většinou neposouvají, ukolébávají vás ve své hřejivosti. Záporná zase
někoho paralyzují. A tak nevím. Napadá
mě staré české přísloví, že všeho s mírou, ale ani to se nemusí vydařit.
Nakonec asi není rozhodující, se si v onom psycho zrcadle promítne vaše
okolí, ale jak s tím umíte zacházet vy. A to je mnohdy po čertech těžká
dovednost.
Žádné komentáře:
Okomentovat