Nevyzpytatelná genetika

Nebo spíš snaha o mediální senzaci. Pátrá se po „skutečném“ otci Masaryka, zda třeba náhodou není Habsburk, což by v podstatě byla zajímavá dějinná pikantérie, neřku-li paradox. Stejně tak se pátrá po „biologických“ rodičích Boženy Němcové či Jana Nerudy.  A jistě i po jiných doopravdových rodičích geniálních dětí. Musím sebekriticky přiznat, že mě to zajímá a v mnohých konspirativních rodičovských teoriích nacházím kus „logické“ pravdy. Jsem asi ve své podstatě drbnaJ, minimálně ta dějepisnáJ. Protože zároveň si uvědomuji, že jednak nám po tom vlastně nic není, mělo by to zůstat soukromou záležitostí oněch maminek, které tímto způsobem možná vylepšily genetickou informaci svého potomka.  A jednak jak se těžko smiřujeme, že genetika se vlastně často dělá, co chce a i v celku prostý rodič může zplodit geniálního potomka. Zajímavé je, že opačně nás to tak netrápí, abychom pátrali po tom, proč geniální rodič (jedno jakého pohlaví) zanechal na světě naprosto průměrné děti. Nikoho nevede touha historicky zpochybnit jejich legitimitu. Nepátráme, zda se třeba paní Bachová nezapomněla s nějakým podomkem, když další geniální Bach se jim nenarodil, ač potomků povila poměrně mnoho. Ovšem paní Nerudová logicky musela podlehnout Joachimu Barrandovi, protože geny starého trafikanta Nerudy přece nemohly vytvořit geniálního poetu, jakým synek Neruda bezesporu byl. Stejně tak mohl být sečtělý a neskutečně vzdělaný tatíček Masaryk synem nevzdělaného kočího, když se rýsuje genetická rošáda se samotným císařem (i když dle mého, císař pán žádný velký myslitel nebyl, ale asi byl zjevně intelektově výše než zmíněný tatík kočí.) Přesto nechceme nějak věřit, že to je reálné, ač v duchu si jistě každý z nás přeje, aby výjimka potvrzující pravidlo vstoupila v platnost právě v případě jeho potomstva. Čili všichni doufáme, že třeba i přes naše bídné školní vysvědčení zrovna ten náš/ta naše to někam dotáhne a bude, navzdory genům, ten ojedinělý génius, jedno v jaké oboru.  Problém je jedině v tom, že budoucnost, bude-li ve stejném duchu jako je přítomnost, ve finále stejně naše rodičovství zpochybní, protože přeci není reálné, aby takoví dva jedinci, jako my, měli takového šikulu, jako je onen potencionální vědec, politik či spisovatel.(vše i v ženském roděJ). Což nám, na druhou stranu sice může být jedno, protože žijeme tady a teď, ale i tak. A i proto bych asi nechala opravdové i potencionální rodiče Masaryka, Nerudy či Němcové tam, kde jsou, totiž v jejich dějinné přítomnosti a nepátrala po senzacích. I když jsou tak zajímavéJ.  A Johann Gergor Mendel mi nám mohl vyprávět, co vše ty geny dovedouJ