Někdy, když tak bloumám narvanou Billou, kde to zejména
v pátek v podvečer připomíná okamžik těsně před vypuknutím hladomoru,
protože jinak si přetékající koše vysvětlit neumím, vzpomenu si na doby, kdy se
v policích Jednoty krčíval osamělý bílý jogurt mezi dvěma pribináčky a
oblíbeným přeslazeným mlékem v tubě Jesenka. Možná tady by se hodilo psát
o hladomoru, respektive řízeném hladomoru, ale kam až moje paměť sahá, hlady
jsem nikdy netrpěla. Z toho je jasně vidět, jak je všechno relativní. Je
zřejmé, že i když panoval zjevný nedostatek, bída vypadá úplně jinak. Proces,
který nastal po sametovém převleku, je s určitou nadsázkou srovnatelný
s oblíbeným římským chléb a hry.
Dobře nakoupit znamenalo v mém dětství mít v první
řadě známosti. V řeznictví, v zelenině či v sámošce. Přičemž
třeba právě samoobsluha, jak si ji pamatuji, byla velmi neosobní a bezduchá.
Pro mě znamenala obchodní ráj paní Roušavá. Stará obchodnice, která prodávala
v krámku se smíšeným zbožím (dlouho jsem tomu termínu moc nerozuměla),
která měla vždycky všechno, nepoužívala kalkulačku, protože sčítala
z hlavy, pamatovala moji maminku, když byla dítě a uměla povídat i
naslouchat. Například moje první
samostatné nákupy jsem absolvovala právě u ní. Doma se nikdo nebál, že mě ošidí
nebo okrade. V samoobsluze již taková jistota nepanovala.
V rodinné sbírce máme několik historek s touto
paní obchodnicí. Vždy adekvátní době. Maminka jako dítě, v době, kdy se
vše pořizovalo svépomocí, měla za úkol obstarat jedno deko, které tehdy
sloužilo ke konzervaci.
Přišla do obchodu a žádala jedno kilo.
„Kilo čeho?“ tázala se paní Roušová.
„Prostě jedno kilo,“ opakovala maminka. Zkušená prodavačka
trpělivě sondovala, cože to dítě chce, což zjistila až důsledným rozborem
dětské představivosti. Jedno deko nakonec maminka zakoupila a vítězoslavně
odnesla domů, kde se stalo zdrojem dalšího pokračování potravinového řetězce.
I já jsem měla s paní Roušavou svojí příhodou.
Vyrůstala jsem v době, kdy byl neustále něčeho nedostatek. Plánovaná
ekonomikaJ-
Jednu chvíli nebyl květák. Nic fatálního, třeba s nedostatkem toaletního
papíru naprosto nesrovnatelné, ale doma si asi občas posteskli, že by nebylo od
věci si na dané zelenině pochutnat. Asi se tehdy spíš asi těšili, že si ji
vypěstují sami, ale dětský rozum si vše dešifruje po svém. A tak, když jsem u
paní Roušavé spatřila zeleninu, kterou jsem považovala za květák, rychle jsem
svůj objev běžela oznámit mamince. Tu to zjevně překvapilo, leč usoudila, že je
nasnadě využít „chyby“ v socialistickém zásobování a důkladně nakoupit.
„Přines alespoň čtyři!“ vtiskla mi do dlaně několik papírových bankovek a já
upalovala zpět k paní Roušavé. Maminka pak byla docela v šoku, když
jsem ze síťovky vysypala čtyři zelí. Tuto moji záměnu neodhalila ani bystrá
prodavačka, které dost vrtalo hlavou, k čemu potřebujeme tolik zelí, ale
to jí nadšená Jituška vysvětlit nedovedla. Nedovedla to ani doma, ale ta
radost, že přispěla k zásobování rodiny, byla natolik nakažlivá, že se na
tu prvňačku nikdo ani nemohl zlobit. Tak to prostě tehdy bylo.
Nevím, jak by přežívala paní Roušavá dnes, asi nijak, spolkl
by ji nějaký supermarket. Prodavačky, které přišly po ní, ani zdaleka
nedosahovaly jejích kvalit. Zájem si získávaly hlavně tím, že byly štěkavé a
jediné co neustále opakovaly, bylo: nemáme, není, nebude…. Vlastně si někdy
v současné mašinérii připadám stejně neosobně jako tehdy, s tím
rozdílem, že skoro všechno dneska je. Nekomentuji fakt, že mnohdy vám
podsouvají zboží prošlé, předražené či nekvalitní. Protože pokud jde o srovnání
kvantity, tak ta nyní vládne. O kvalitě nikdo nemluví. Neustálé přibývání nadnárodních obchodních
molochů působí mnohdy až podivně. Copak se tady tolik supermarket může uživit?
Asi může, když pořád přibývají. A je v nich stále plno. Ale takovou
prodavačku, jako byla paní Roušavá, abys hledal v pravé poledne
s lucernou. Protože lidství se z této pradávné mezilidské obchodní
transakce dávno vypařilo. Kvantita nahradila kvalitu. Naštěstí nic není
definitivní. A také absolutní. Takže co
není nyní může být později. Naději sic e nikde nekoupíš, ale dokud je, nic není
ztracenoJ
Jitko po přečtení mě přepadla mírná nostalgie. Moje maminka pracovala celý život jako prodavačka v potravinách. Vyučila se koncem 50. let a její první vedoucí byl bývalý živnostník, kterému komunisti milostivě dovolili pracovat v obchodě, který mu znárodnili. Tento pán byl ze staré školy a vyžadoval od prodavaček vše, co dnes vidíme ve filmech pro pamětníky: ochotu, úsměv, čistotu, pořádek a hlavně počítat dlouhé sloupce čísel z hlavy :) I když se máma pak vdala a pracovala jinde, dlouho na pána Weigla vzpomínala. A bez přehánění můžu říct, že jeho zásady ctila po celou dobu co pracovala.
OdpovědětVymazatMajko, děkuji za Vaši vzpomínku. Je to tak, co si budeme povídat.
OdpovědětVymazatHezký den přeji