Na horách

Před letošními jarními prázdninami jsem se po dlouhých letech mohla také aktivně zúčastnit společenského dialogu na téma hory. „Jedete o prázdninách na hory?“

„Ano, jedeme!“

Pravda že toto sdělení poněkud ztratilo na své intenzitě v dalším toku hovoru, kdy ostatní oznamovali svá alpská střediska, zatímco my se vytasili s MoníncemJ, což nejsou vlastně hory ani v českém měřítku. Ale je to lyžařské centrum a někde se holt začít lyžovat musí. Zvlášť když je to za humny a v podstatě to všechny horské atributy vlastní, tedy hotel, sjezdovky, vleky, lyžařské školičky…

A tak jsme vyrazili. Po čase zase do hor. Říká se, že týden horské dovolené vydá za dva týdny letní. No, s tím jako teplomilec a velmi pasivní lyžař moc nesouhlasím, přesto to nabíjející bylo. A nejen Haničkou, která byla vlastně ten zásadní důvod. Aby si vyzkoušela lyžování, zda to třeba pro ni v budoucnu nebude to pravé ořechové. Sice všechno fungovalo, ale lyžařka z ní asi nakonec nebude. Spíš plavkyně, protože bazén v hotelu ji zaujal nepoměrně více a rozhodně měl pro ni větší kouzlo, než pravidelná lyžařská školička.

„Je ještě mlha, počkáme.“ zkoušela každé ráno oddálit nástup na svah, co to jen šlo. Samotná výuka ji asi i bavila, rozhodně se na lyžích udrží už skoro stejně dobře jako jáJ, ale ten bazén byl přeci jen lákadlo.

„Už půjdeme plavat?“ sondovala po každém dojezdu z dětského minisvahu.

A tak jsme v hotelovém wellness centru strávili asi víc času než na lyžích, což třeba mně náramně vyhovovalo. A naší malé lyžařce také. Tak uvidíme příště, co přinesou hory.

Každopádně to byl hezký návrat k zimním pokusům o dovolenou. Byť na to letní moře se těším snad ještě víc.