Vyprávěla mi jedna moje kamarádka, jaké je to být babičkou.
Poprvé se jí stala krátce před čtyřicítkou, nyní je již v této roli
etablovaná, praktická žena, s opakovanými zkušenostmi. Prý jí dělá dobře,
když ji vnoučata oslovují jako babičku. Jejímu muži ovšem striktně tykají,
respektive oslovují ho křestním jménem.
Zavolat na něho dědo, nedej bože na ulici, by mu jistě přivodilo
nekontrolovatelný záchvat vzteku. Zvlášť, kdyby byly v dohledu nějaké
mladistvé příslušnice opačného pohlaví. On je přeci chlap v nejlepších
letech, žádný dědeček!
Podle mých dosavadních zkušeností to tak mají většinou ženy,
tato rodinka je patrně onou výjimkou, potvrzující pravidlo. Přitom jim
manželství funguje, rozumí si, jsou spolu šťastni. Jediné, v čem si
v poslední době vůbec nerozumí, je ono klasické oslovení babičko a dědoJ.
Skoro mě to chvíli provokovalo
k nějaké hlubší sondě do svého okolí, jako kdo je na to hrdý a komu to asi
tak vadí. A jaký věk je zlomový pro to, abyste se podobnému označení nebránili
a hrdě je akceptovali jako svou další životní etapu. Pak mě ale naštěstí došlo,
že je to velmi individuální a každý člověk se k tomuto společenskému
statusu staví jinak.
Osobní postoj k tomuto je podle toho co vidím,
důležitý. Žijeme v kultu mládí, kdy se část národa tváří, jako by
postupující věk prostě neexistoval. Tedy pokud jim záleží na nějakém image či
nedej bože mediálním obrazu. Spousta lidí totiž vůbec neumí jako prarodič
fungovat. Jedna moje známá, která byla mladinkou matkou, celkem logicky dospěla
k roli babičky v naprosto produktivním věku. Ráda by jako prarodič
fungovala, ale neví jak. Chodí do práce, (a ještě dlouho chodit bude), když
vyrazí s vnučkou do cukrárny, automaticky ji považují za maminku a ona se
navíc nemůže ubránit tomu, že jí takové konstatování dělá dobře. Svůj postoj
k nové roli nemá jasně vymezený. Hledá.
Její dcera mezitím znovu otěhotněla, takže celá situace se brzy dostane
do pozice na druhou.
Předpokládám, že
podobně se cítí řada mladistvých babiček. Lze možná litovat nastupující generaci,
že klasické babičky se šátkem a zástěrou, jaké nám představovala Božena
Němcová, už rozhodně nezažijí. Leda tak v podobě ob generaci, tedy
v roli prababiček. Ale i tyto dámy bývají většinou elegantní a vitální,
takže vidět v nich prababičku podle klasických pradávných obrazů je mnohdy
takřka nemožné. Tím ale nechci říci, že by vůbec neexistovaly. Mně se třeba
nedávno povedlo potkat dvojici, která byla jak vystřižená z Ladových
obrázků. Byli to venkovští starouškové, kteří vypadali, že na ně historie zapomněla.
Klasická babička a dědeček. Z Podkrkonoší. I tak půvabně oblečení. A kolem
nich malý vnouček. Pravnouček, pomyslela jsem si vzápětí. Prapravnouček,
opravil mě ve finále pán, který si hrdě nechal říkat dědo!
Tak to je zase jiná rarita. Pět generací se běžně
v životě nepotkává. A pokud bude pokračovat trend postupujícího mateřství,
asi se hned tak nepotkají. Budou rádi za dědu a babičku, ale mít živého
(a schopného)
prapradědu s praprababičkou se vskutku hned tak někomu nepovede. Co jsem
ale nakonec vůbec nevypátrala, je onen v úvodu zmíněný pocit. Je to dáno věkem či vztahem k dětem?
Nebo záleží na sebevědomí? Či hraje svou roli hlavně společenský úzus o tom, že
když jste babička nebo děda, tak vlastně s vámi už společnost moc
nepočítá? Sama nevím. Spíš tak trochu tuším, že jde hlavně o nějaké vlastní
ego. Protože když se mě nedávno na ulici paní na férovku zeptala, zda dítě
vedle mě je moje pravnučka, úplně jsem zalapala po dechu. To vypadám tak staře?
Útěchou mi nebyly ani viditelné dioptrie na brýlích zmíněné paní. Prostě tento
status jsem vnitřně nepřijala. A ostatní babičky i dědové to asi mají podobně.
Prostě je to individuální. Bez ohledu na to, jak je role babičky a dědy krásná,
poetická a potřebná.
A jak to máte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat