Zubní servis

 Někdy mám takový pocit, že moje stará dutina ústní je analogická s mým starým vozem. Nemyslím tím, že by byly stejně staří, ale u auta se ta léta počítají tak nějak jako u psů. Analogii vidím spíš v tom, že když se udělá první opravný zásah, sesype se tolik dalších oprav a závad, že pak pořád jen opravujete.  A tak se v mém životě cyklicky objevují periody, kdy jsem pořád v servisu nebo u zubaře. Smutné je, když obě periody splynou dohromady, takže zubař a servis jsou na pravidelném denním pořádku. Pak pláče hlavně moje peněženkaJ.

Nyní se tedy nacházím podobné etapě. Po nedávném nuceném výletu na pohotovost jsem prostě v zubařském křesle víc než bych si já i můj účet přála. Nicméně, i to má svá pozitiva. Žasnu, jak svět dentistů jde rychle kupředu. To snad ani nejsou kroky mílové, ale desetimílové. Já, odchovaná socialistickým zdravotnictvím, mám i po těch letech v živé paměti tu děsivou hrůzu, když jsem tehdy musela k zubaři. A ta bolestL. Dnešní opravy nejen že nebolí, ale je to spíš taková alchymie. Samozřejmě, pokud vám nečistí kanálky či nervou zub moudrosti, ale i to je ve finále snesitelné, ať už injekcí, technikou či šikovností zubaře. Ovšem výměna- třeba v mém případě – starých za nové, je víc taková kosmetika. Ležím tam, sice s ústy dokořán, ale v klidu a pohodě. A přitom pozoruji ty technické divy, které letují, leští, fixují a zkrášlují moji dutinu ústní. Je to koncert.  Jsem zvědavá, co bude za pár let. To už se v zubařské ordinaci budu cítit tak trochu jako ve vesmíru….

Ostatně, místy to tak cítím už nyní.

S autem je to nemlich to stejné. Jen s tím rozdílem, že tam tu alchymii nesleduji, neb většinou auto, doložím do rukou ochotných techniků a pak už jen platím, abych zase mohla chvíli jezdit. Výměna starého za nové je tady stejně magická a nutná jako u zubaře. Jen to tady nějak víc bolí. Mně tedy určitěJ.

Už aby obě tyto etapy byly minulostíJ. A já s novými zuby jezdím v novém autě. Pěkná vizeJ