Pracovní doba ve škole

    Nedávno se mne kdosi ptal, co budu dělat o prázdninách. Přivedlo mě to do rozpaků. Ne snad, že bych netušila, co hodlám během dvou letních měsíců provozovat, ale už dávno nevnímám svoji zaslouženou dovolenou jako prázdniny. Bývám na podobnou záměnu poměrně alergická.

    Začala jsem tedy uvažovat. Vysvětlovat, že si kantoři prázdniny jak se patří zaslouží,by znamenalo nosit dříví do lesa, což rozhodně nemíním. Prázdniny jsou pro děti, učitelé mají dovolenou jako každý jiný pracující. Představa, že kantor stráví ve škole zhruba stejně tolik času jako žactvo, mi vždycky připadala dost prapodivná. Ovšem čím větší prapodivnost tím větší zakořeněnost. Kromě toho si myslím, že zavádět nějako standardizovanou pracovní dobu do školy, přesněji řečeno klasických osm hodin, je ještě větší prapodivnost.

Můžu ovšem nějak bojovat s všeobecně zažitým názorem, že učitelka je ve dvě hodiny odpoledne doma?

    Musela jsem se zamyslet nad všemi svými povinnostmi. Myslím tím těmi, které přímo nesouvisí s výukou, ať už jde o dozory, opravování písemek, nekonečná papírová

 i elektronická byrokracie, výlety, exkurze a celou řadu dalších aktivit, které jsou po kantorech vyžadovány jaksi samozřejmě. Některé činnosti moc času navíc nezaberou, nad jinými aby člověk trávil celé dlouhé hodiny. Zejména při tvorbě školních vzdělávacích plánů se člověk vyřádil.

    Vzpomínala jsem, jestli někdy někdo nějak ocenil učitelskou práci přesčas, a musím říci, že můj dojem byl právě opačný. Všichni tak nějak mají dojem, že pracovní doba učitele končí se zvoněním.

    Prosto se asi objevují tendence vnutit do školství přesnou a kontrolovatelnou osmihodinovou pracovní dobu. Osm hodin bude učitel přímo na pracovišti, pak si označí odchod a teprve tehdy smí odejít. Pak nebude nikdo říkat, že učitelky jsou ve dvě doma.  Ostatně, některé i jsou, to já nepopírám, ale s tím, že si přivlekly haldu sešitů k opravování a příprav na další dny. Přestože tedy takové tendence lze v určitých periodách ve školství vysledovat, nikdy se nikdo nepokusil spočítat veškerý čas, který učitel své práci věnuje.  Jeho pracovní doba v podstatě nekončí nikdy, protože i když už je opraveno, připraveno a není ani žádná exkurze, pořád je tu administrativa, rodiče či jen vymýšlení nějaké aktivity. O problémech s dětmi ani nemluvě, ty se vám dostanou pod kůži natolik, že o nějakém vypnutí většinou nemůže být ani řeči. Někteří jdou v kontrole učitelské pracovní doby dokonce tak daleko, že zavádějí hlídací časový systém a během školního volna během roku nasazují přednášky, semináře, školení či jen prosté, leč povinné uklízení zásuvek a tříd. Cíl je samozřejmě jednoznačný, docílit pevné učitelské pracovní doby, což je ovšem do jisté míry oxymóron. Ten, kdo má svoji učitelskou práci přes všechna její negativa rád, ten pak stejně dělá od nevidím do nevidím. Ti, co pracují do výše svého platu, si to odsedí, a je pak jedno, zda jsou doma ve dvě či až v půl páté.

    Zajímavé je zamyslet se nad učitelskou pracovní dobou z hlediska platu. Nebudeme si nic namlouvat, všichni víme, že učitelská výplata je u nás víc podobná podpoře v nezaměstnanosti než adekvátní mzdě vysokoškolsky vzdělaného odborníka. Potom je delší volno a nepravidelnou pracovní dobu možné vnímat jako určitý nepatrný bonus, za který si sice chleba nekoupíte, ale minimálně k odpočinku a regeneraci postačí.

    Když ale začnete tržně přepočítávat, musíte dojít k nevyhnutelnému závěru, že to prostě není nic moc. Striktní pracovní dobu ve školství prostě nastavit nejde, tam se to všechno odvíjí od lidí. Buď člověk učí s láskou a rád, pak jeho pracovní doba v podstatě nekončí nikdy.

    A pokud ho školství nebaví, štve či dokonce vytáčí, a přesto v něm setrvává, pak je pracovní doba dle zákoníku práce sice určitá berlička, leč dokulhat s její pomocí můžete tak akorát do davu věčných nespokojenců.

    Pokud začnete pátrat po tom, kolik hodin kdo stráví ve škole, nikdy se nedoberete stejného čísla. Tvrdit, že musí být kantor osm hodin na pracovišti je proto docela velká hloupost, protože když se něco chce vtěsnat do statistických tabulek, stává se to jen formalitou a ta umí ve školství nadělat víc škody než užitku. Ještě jsem nezažila zapáleného kantora, který by s koncem pracovní doby pustil svoji práci z hlavy nebo si do ní nic nepřipravoval.

    Možná by statistici či úředníci měli inovovat jiné věci, které by učinilo ze školy atraktivní pracoviště. Přesně vymezená pracovní doba to ale není. Pracovní doba prostě ve škole nekončí nikdy. Minimálně v té škole, kde se i přes všechny mýty učí s láskou a zaujetím. Bez ohledu na výši platu. Ale to je zase jiné zamyšlení:-)

Psáno pro časopis Škola a rodina