Soud

  "Tak mě dali k soudu", chce se začít dnešní příspěvek a rázem se mi zvýší sledovanost. A v případě, že bude, jasné, že jde o nějakou dramatickou kauzu, budu mít o pozornost (a s ní zvýšenou prodejnost mých knih:-)) vystaráno. ...
Tak to u nás často chodí...
    Leč pravda je úplně někde jinde a jak už to bývá, je naprosto prozaická a prosta adrenalinu. I když ...
 K soudu jsem nebyla předvolána, nýbrž díky laskavosti jedné maminky brala děti na exkurzi. A to je vlastně také adrenalin. 
A byl. Dětí je poměrně dost a jsou extra hyperaktivní, tedy bylo nutno rozdělit je do dvou skupin. První zažila přelíčení, které se zabývalo pokusem o vraždu, ve druhé šlo o dluhy a zpronevěru. Obé zajímavé a poučné. Oba procesy se časově sladily natolik, že dál jsme pokračovali společně. A adrenalin stoupal. Některé děti ani prostředí soudní síně nedonutí ke zklidnění, velkým problémem pro ně se ukázalo nařízení vypnutých telefonů. Oni bez nich snad nemohou ani dýchat, minimálně někteří. Bylo tedy docela vysilující trochu je usměrnit. Díky laskavosti paní doktorky jsme se dostali i do soudní síně, kde probíhalo líčení s Miladou Horákovou,tedy místa více než pietní.Pro mě tedy zážitek, děti to zjevně až tak emocionálně neprožívaly. Ale ještě to šlo. Pak ale následoval přesun na druhý soud, který místy připomínal cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Ale zvládli jsme to, ač na chodbách soudu někteří lidé pojali podezření, zda náhodou neprobíhá evakuace soudních místností. Ne, to jen naše mládež přecházela z bodu A do bodu B.Zde už nešlo o přelíčení, ale o soudní zákulisí. Tím, že děti postupně ztrácely soustředěnost, stoupala jejich aktivita. Už ani cela předběžného zadržení je nezklidnila. Ba ani moje fiktivní uvěznění, které je pobavilo a ztišilo jen na okamžik. Za to mě zvýšilo krevní tlak, tam bych tedy nechtěla skončit. Moje klaustrofobie pracovala na plné obrátky a byla jsem velmi ráda, že mě pohledný policista s úsměvem vysvobodil. A se stejnou úlevou jsem vypustila stádo do ulic, prohlídka skončila, snad si z toho něco odnesli. Jen já a kolegyně bychom plynule mohly přejít do Bohnic, protože vysvětlit některým jedincům,že prostě jsou v životě  lidském okamžiky, kdy se nejen nemluví, ba ani nehraje s telefonem, se zdají být nadlidský úkol. Velmi hluboce tedy děkuji oné mamince za svatou trpělivost, kterou s námi měla. A samozřejmě za úžasnou příležitost, kterou nám nabídla. Myslím, že přes všechna viditelná úskalí to bylo báječné vyučování v praxi. A to se vždycky cení. Já ale letos už asi do terénu raději nevyrazím:-) 

                                             Tak zde soudili Miladu Horákovou

                                         Být soudkyně je takřka vznešený pocit

                          Vžít se do role není těžké, ale na vlastní kůži bych to nechtěla

                                     A tohle se dětem líbilo nejvíce. Mně už tolik ne....:-)