Kolik řečí znáš...

   Již hezkou řádku let provozuji takřka syssifovký souboj s vlastním mozkem ve snaze dokonale ovládnout cizí jazyk. Napadá mě, zda úsloví o tom, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, zahrnuje i neúspěšné pokusy o ovládnutí cizí řeči? Zda jsem třeba dvakrát člověk a jednou invalida, protože běžnou komunikaci ve francouzštině nezvládnu, ani kdybych se na hlavu postavila, zatímco německy „šprechtím“ docela obstojně?  Je jedinec, ovládající několik cizích řečí, opravdu vícenásobnou osobností?

 A co ti, co hovoří jen svojí mateřštinou a žijí tedy jako jeden jedinec? Neměli by třeba platit menší daně, když žijí jen za jednoho?

Ono je to totiž s těmi jazyky trošičku sporné. Vnímáte - li pracně vydřené základy školní slovní zásoby jako znalost cizího jazyka, pak jsme jistě člověkem několikanásobným. Řeknete si o pivo či o kávu, kolik stojí pohled a ve vrcholné kondici se i doptáte na cestu.

Berete-li v úvahu schopnost plynně konverzovat, číst ba i psát v cizí řeči, zůstává většina národa člověkem v singuláru, maximálně tak lehce zdvojeným.

 Lze na to ovšem jít i z druhé strany a ptát se, jestli v cizím jazyce přemýšlíte či zda se vám v něm dokonce zdají sny? Pokud ano, již můžete směle tvrdit, že žijete několik dalších životů.

 Jenomže nikdy nevíte, jak k podobné ideální konstelaci dospět. Talentem, pílí, dřinou či štěstím v podobě dvojjazyčných rodičů?

Dnes se jazyky učí kde kdo. Razí se zásada, že bez angličtiny jste nikdo a jen s angličtinou takový slabý průměr. Lze tedy vysledovat jasnou tendenci k mnohočlověčenství.  Ale takových lidí je mezi námi poměrně málo.

   Dlouho jsem se domnívala, že jazykový handicap má na svědomí minulý politický systém, který

u nás aktivně prosazoval hlavně ruštinu. Takřka čtyřicet let azbuka jasně dominovala našemu jazykovému vzdělávání. Přesto i tehdy se našli tací, co četli Agátu Christie v originále či plynule debatovali v němčině či španělštině. Bylo jich však docela málo.

 Řeklo by se, že porevoluční doba vnese do našich jazykových schopností svěží vítr a během několika málo let budou plynně hovořit cizími jazyky i ti, co nepocházejí z bilingvní rodiny. Avšak realita se od představ vždycky poněkud liší.  Zas taková sláva to není. Jistě, o tragédii také hovořit nelze, mnozí využili možností
 a vycestovali, učí se, poslouchají zahraniční zpěváky bez obav, že za to skončí v kriminále, čtou i mluví bez zábran.

 A někdy i ve vícero variantách, které nejsou tak běžné. Třeba finsky. Protože je zajímá tamější kultura a historie. Nebo čínsky. Netušila jsem, že jsou i zájemci třeba o jazyky indiánské či křováckých kmenů, ale musím uznat, že taková varianta dalšího člověka ve vás je jistě mnohem víc vzrušující, než běžná komerční znalost angličtiny. Co všechno může takový polyglot se svými znalostmi zažít?

    Zkrátka, člověk má v oblasti jazyků pořád co zlepšovat, ale jedno je jasné. Režim zas tak zásadní roli nehraje, protože kdo chce, učí se třeba sám. Navíc i dnešní školní jazykové výsledky nepatří k těm hromadně nejlepším. Stále jsou jedinci, kteří si buď celý život vystačí s češtinou a jejími moravskými odstíny, nebo používají angličtinu podobně jako „massa Bob“. Pokud nemáte opravdu nadání od boha, navíc podpořené hudebním sluchem, který je pro cizojazyčné studium vynikajícím pomocníkem, moc jiných šancí nemáte.  Jednu potřebnou frázi se naučíte, deset dalších zapomenete.

     V českém prostředí je navíc všeobecný jazykový útlum podporován dabovanými filmy, které jinde masírují mozky už od malička, takže tam i bez velké námahy něco málo uvízne. To u nás ne, tady si to hezky namluvíme, protože kdo by se namáhal číst titulky či sledovat náročný děj v cizí řeči? Tedy nelze to samozřejmě stoprocentně zobecnit, již se snad blýská na lepší časy, leč stále zatím jaksi minoritně. V okamžiku, kdy dojde na lámání chleba, většina z nás z neznámých důvodů pracně naučená slovíčka zapomíná, zaměňuje je za jiné jazyky či trvale přejde k posunkové řeči.  Kdyby se toto mělo aktivně promítnout do českých přísloví, běhalo by po Čechách velké množství prazvláštních pololidí.

    Nevím, jak je to možné, ale funguje to minimálně v padesáti procentech.  Dlouho jsem si myslela, že je to vina školy. Prostě se jazyky u nás neumí učit. Nebo je nemá kdo učit. Ovšem ani to není pravda, kvalitních jazykářů přibývá, zatímco množství lidí, co vládnou cizím jazykem, jako když bičem mrská, zas tak rapidně nenarůstá.

    Začala jsem trochu pátrat po důvodu. A také mě napadlo oprášit svoje staré jazykové schopnosti, protože nic se tak rychle nezapomíná, jako řeč, kterou aktivně nepoužíváte. Došlo mi totiž, že studium jazyka sice ze mě dvojitého člověka už neudělá, ale jako zbraň pro dokonalou kondici vlastního mozku je dokonalé.  Například pro dobrý pocit, že si třeba přečtu knížku v originále. Nebo alespoň noviny, když na knihu nestačím.

Jazyky také pomáhají v boji s Alzheimerovou chorobou, která je děsivým strašákem současnosti.  Mnohokrát začínat bez ohledu na to, zda to opravdu dotáhnu na nového člověka. Intenzivně trénovat mozek.

    Nový jazyk skutečně otevře nové obzory, cesty, poznání a v neposlední řadě samozřejmě nové lidi. Přesněji řečeno, už i jeho studium, protože v tomto případě lze bez nadsázky tvrdit, že cesta je cíl.

    I snaha se počítá. Skutečně v tom může být i určitý přerod v dalšího člověka, který s novými slovíčky posunuje hranice svých možností.    

  A zdá se mi, že je to trochu i taková naše tradice. Dohánět všechno tak nějak později. O to víc, že anglicky dnes už umí téměř všichni a je třeba zdolat zase jiné řeči. Třeba i tu ruštinu, kterou už pořádně zase takřka nikdo neumí…Pokud tedy nežije ve Varech, samozřejmě.J

Život je prostě jeden velký jazykový kolotoč a jeden nikdy neví, kolik lidí se v něm vlastně skrývá. Třeba se počítá i slovenština.....J.