Monumentální pomník

   V minimalistickém prostředí aneb naše historická osvěta alespoň touto cestou. Nerovný souboj s čarodějnicemi, dlouhým volnem a hezkým počasím jsme docela prohrály. Ale šlo o čestnou prohru, protože přednáška se konala a byla úžasná. Přes všechny překážky, protože k výše zmíněným soupeřům se přidaly komplikace ještě na počátku. Nejdříve v podobě plakátku, který lákal kolemjdoucí. Ale na téma, které bude až za měsíc, tedy na erotiku v obrazech. Když jsme upoutávku předělaly, nastala komplikace s technikou, neb nebyl notebook na promítání. Naštěstí obsluhující slečna a její kolega se ukázali velmi akční a technicky nadaní, dataprojektor akčně propojili s pevným počítačem, takže jsme nakonec mohli začít.
Uf. 
    Pan doktor Krommholz se chopil slova, ač auditorium čítalo asi deset věrných abonentů. Ale pustil se do tématu s plnou vervou, začal životem Stanislava Suchardy a jeho dílem, aby celé korunoval výkladem o pomníku Františka Palackého. Tady mi nedá nepodotknout, že šlo o téma i pro lidi, kteří jinak historii neholdují, jsou víc na umění. Tady by si tedy přišli na své. A nejen oni, i milovníci Prahy by mohli přednášku ocenit, její vizuální srovnání tehdy a dnes určitě nepostrádalo kouzlo a zajímavost. Jen asi nevím, jak je k nám nalákat. 
Naše kunsthistorické téma se totiž transformovalo ve skutečnou delikatesu. Třeba ikonografie sochařských monumentů je věc, se kterou se běžně nesetkáváme.Mnozí by se jistě divili, jaká tajemství skrývají alegorie na Palackého sousoší. Divil by se ale i sám Stanislav Sucharda, kdyby dnes viděl, jak je dnes jeho socha zakrytá stromy,což si rozhodně nepředstavoval.
 Odhalovali jsme i tajemství soch z Palackého mostu,které jsou dnes v parku na Vyšehradě a jejichž autorem je Suchardův profesor J.V. Myslbek. Narazili jsme na motivy Libuše, která je v Suchardových dílech ženou velmi vášnivou, tedy jsme se oklikou k té erotice dostali i tady. U Vltavy mohla být i na pomníku Smetany, který ale zamítlo tehdejší pražské povodí.Škoda, mohlo to být zajímavé oživení nábřeží.
 Zjistili jsme, že díky svému vlasteneckému zaměření pomník Palackého hodně vadil nacistům, tedy byl za války demontován, což ho možná paradoxně uchránilo od likvidace bombardováním v únoru 45.
  Stanislav Sucharda zemřel poměrně mlád, v roce 1916. Docela mě zajímá,jestli si jeho výročí za dva roky Praha nějak připomene. Určitě by to stálo za to, stejně jako přednáška pana Krummholze, který nám přislíbil i setkání nad životem a dílem Františka Bílka. Snad nalákáme větší množství kultury milovných jedinců. Po včerejšku mohu s naprostou jistotou tvrdit, že je to zážitek. 

                                  Mezi hosty byl i pejsek, každý host byl dnes vítán:-)

A ještě jeden paradox na závěr mě napadl. Sucharda byl velký vlastenec. I svůj pomník Palackému budoval ve vlasteneckém duchu. 
Dnes je Palackého náměstí velmi často místem srazu nacionalistů a anarchistů. Zde se totiž nemusí ohlašovat plánovaná demonstrace. 
Sucharda by zaplakal.To jednak určitě ani netušil a jednak si to zcela jistě nezasloužil.Pravdou je,že patrně netuší ani dnešní nacionalisté,neschází se zde kvůli Palackému. Leč smutný historický paradox to samozřejmě je. Ovšem dnešní realita je taková....