Svobodné volby byly
jedním ze stěžejních hesel převratu v roce 89. Zvonilo se klíči za něco,
co dnes takřka nefunguje. V souvislosti s víkendovými volbami se
logicky nabízí otázka, proč? Když už jsme si to právo vyzvonili, proč se ho
nyní tak velkoryse vzdáváme? Ba až tak velkoryse, že se objevují úvahy o
zavedení povinnosti k volbám přijít? Tady se sice vzedme určitá vlna
nevole, s tím, aby byly volby povinné takřka nikdo nesouhlasí, ale je to
jen bouře ve sklenici vody. Naznačí se nějaká povinnost, všichni řvou, že to
tedy ne, návrh zmizí a k volbám v poklidu zase nikdo nejde.
Říkám si, že je to
patrně tím, že tady mnozí (tedy ti, kdo se ještě zajímají) vidí jedinou cestu,
jak našim politikům ukázat, že jim nevěří a nezajímají je. Protože jinou cestu,
jak dát najevo nechuť z naší politické scény prostě nemají. Asi něco na
tom bude, v eurovolbách zvlášť, protože fungování EU té nejširší
veřejnosti nikdo smysluplně neobjasňuje, europoslance opravdu vidíme až nyní,
na plakátech k volbám, kdy tedy žádají o hlas lidí, kteří je jinak
absolutně nezajímají.
Navíc, letošní kampaň byla nejen duchem chudá (to jsou u nás
takřka všechny předvolební kampaně), ale i trapná a navíc, podle mě tedy
určitě, rasistická. Některé plakáty, které prvoplánově útočily na tradiční
nesnášenlivost mezi některými skupinami obyvatelstva, přímo volaly po trestním
oznámení. Ovšem zdá se, že v našem veřejném prostoru rovněž neplatí rovná
pravidla, pokud si někam namalujete tykadélka, jdete si sednout. Pokud veřejně
vyzýváte k rasismu, je to v pohodě....
Pak se ovšem nemůžeme
divit, že naše volební účast je stále nižší a nižší. A to i přes to, že třeba
ještě před sto lety si o nějakém volebním právu mohlo obrovské množství lidí nechat
jen zdát. Dlouho totiž volili jen muži, a to ještě jen ti bohatí (co bohatí dělají dnes je zase jiná otázkaL),
ženy to měly klasicky mnohem těžší.
A je dost možné, že ty velké bojovnice za volební právo žen, jako třeba Františka Plamínková či Božena Viková-Kunětická, se dnes „obracejí v hrobě“, když vidí přístup veřejnosti
A je dost možné, že ty velké bojovnice za volební právo žen, jako třeba Františka Plamínková či Božena Viková-Kunětická, se dnes „obracejí v hrobě“, když vidí přístup veřejnosti
(a nejen samozřejmě
té ženské) k volebnímu právu.
Je v podstatě něco shnilého ve státě českém, nebo spíš
v jeho politice a lidech. Když nelze dát jinak najevo, že mě jejich práce
neuspokojuje, lze asi neúčast ve volbách vnímat i jako velkou oběť. Že se
vlastně vzdám něčeho cenného, abych upozornila na to, že zde něco nefunguje…?
Leč u nás to ještě možná bude i něco úplně jiného. Troufnu si tvrdit, že v trochu větší míře než o
nějakou forma protestu jde o obyčejný nezájem, lhostejnost, ale i nevzdělanost a
neochotu se na něčem podílet. Protože obecně je něco shnilého v celém státě českém, (tedy ve většině, abych nebyla
napadána za šíření principu kolektivní vinyJ.)
Ale jeho celkové nastavení, zákonnost (či spíš nezákonnost), principy dávno
přežitých forem kapitalismu, nulová morálka a všudypřítomný diktát peněz a
moci, to prostě volá po aktivní volební účasti. Leč, zdá se, že zatím marně. I
Blaničtí rytíři zjevně poklidně klimbají, takže vlastně ono asi není žádné zle.
Hůř patrně teprve bude. Až ale zase o své volební právo přijdeme, budeme
koukat. Nebo zase, jako marionety, zvonit klíči…? Někdy je ale pozdě bycha
honit…..
My jsme letos měli takto "povinné" volby do školské rady, protože při těch řádných přišlo asi pět rodičů, takže se volilo znovu o třídních schůzkách a pěkně paní obcházela s urnou každou třídu.
OdpovědětVymazat