Vánoční hřbitov

   K našim rodinným vánočním zvykům patří sváteční návštěva hřbitova. Chodíme navštívit naše vlastní zesnulé, ale mám ve zvyku zavítat i na Vyšehrad, mezi naše odpočívající velikány. A nasát zde atmosféru klidu a smíření....

    Letos se řady našich vlastních nebožtíků bohužel rozrostly, tudíž naše privátní návštěva hřbitova byla poněkud emotivnější a intenzivnější.  

I ale tak nelze nevnímat sváteční atmosféru hřbitovů. V mezidobí mezi dnem a večerem, kdy se stmívá, den se poroučí a tma ještě vše neovládla, jde o místo takřka magické. Mám to ráda. Všude blikají a svítí svíčky, ticho je takové jiné než obvykle, sem tam projde živý návštěvník, aby si "popovídal" s těmi svými mrtvými.  Je to až morbidně hezké, navíc v tomto čase víc než jindy  pracuje rozjitřená představivost. Jak si v noci, až všichni zmizí ke svým prostřeným stolům, ty duše našich blízkých tady udělají svoje Vánoce.  Ne o jídle a pití, ale o vyprávění a sdílení. Podkreslené mihotavým světlem svíček...  

Ve skutečnosti jde o fantazii podrážděnou tím, jak jsou všichni emočně rozhození během Vánoc, které už nepřipomínají slunovrat, což byla jejich primární role, ale narození Ježíše, který se měl samozřejmě narodit úplně jindy. Prostě, všechno je jinak, i na tom hřbitově je to všechno jiné než obvykle. Ale je to krásné, stejně jako Vánoce a vlastně každá iluze.

   Kde bychom ale byli, bez iluzí…

Vánoční hřbitov je prostě ideálním místem k přemýšlení. O tom, co je, bylo a bude. Mohlo být a není.  Chtělo by a nemůže. Představuje a nemá. A vůbec, prostě tak nějak…..