Prosinec

Naskočili jsme do posledního měsíce v roce a užíváme si nejen advent, ale i prosinec, který se nepyšní svým jménem jenom podle slova prosit, jak jsem si dlouho myslela, ale víc podle staročeského prasinec, tedy zabíjačka. V kontextu dnešní politické scény by původní slovo mohlo získat i jiné konotace, ale o tom v čase adventním psát nechci.  
Prosinec je tedy typicky české označení kdysi dávno desátého měsíce v roce, proto tedy všude jinde tvrdí, že je december. Jen my si tvrdošíjně trváme na svém lidovém označení a nutno podotknout, že samozřejmě nejen v prosinci. Všechny české názvy měsíců jsou půvabné a své, nejen prosinec. Jen ten má nyní hlavní roli a je dobré si ho užít. Vyprosit si trochu klidu a pohody či doufat v problesknutí (tedy staročesky v prosinětí  J) slunce mezi temnými mraky. Nebo vyrazit na nějakou staročeskou zabíjačku, takovou tu ladovskou, abychom se nekrmili polským masem prosoleným dopravní solíJ.

Můžeme se těšit na Mikuláše či na Vánoce, nebo jen na odjakživa oslavovaný a očekávaný slunovrat.  Lze si připomenout narození Bohuslava Martinů či dávného proroka Nostradama, posmutnět u výročí smrti geniálního Mozarta či mých oblíbených králů Zikmunda Lucemburského a Přemysla Otakara I. Většinou si ale v prosinci užíváme víc než obecně známá výročí  svých vlastních setkávání či pocitů určité nostalgie.  Prosinec k tomu přímo svádí. 
U zapálené adventní svíčky se sklenicí svařeného vína.  Prosinec má prostě v sobě kouzlo a šarm toho, kdo přichází jako poslední a na něhož se všichni těší.  Bez ohledu na prasata v názvu a někdy
 i kolem násJ