Fotím, fotíš, fotíme

    Kdysi jsem si přála být něco jako umělecký fotograf. Povýšit fotografii na umění.  Získat ovšem ten pravý grif není vůbec snadné. Ono je totiž fotografů dvanáct do tuctu a pokoušet se o něco, co dělají jiní mnohem kvalitněji, je trochu nošení sov do Athén.  Když nemáte kvalitní aparát a osobité vidění světa, které právě povyšuje obyčejnou fotku na umění, nemůžete být zkrátka mistr.

 Vlastně jsem k něčemu podobnému už dávno dospěla jen tak, při prohlížení fotoalb, které jako správný konzervativec nejen mám v papírové podobě, ale ve stejném seskupení vytvářím i dnes. Prohlížet si fotky na počítači či v telefonu jednak trochu ztrácí kouzlo a druhak nemá mojí plnou důvěru, neb jeden nikdy neví, kdy se mu to z éteru záhadně ztratí či kdy CD s cennými fotkami přestane být kompatibilní a neprohlídnu si už vůbec nic. V jisté fázi svého okouzlení technikou jsem samozřejmě vytvořila obří zásobu fotoCD a zahltila několik serverů svým fotografickým viděním světa. Ba skoro bych řekla, že hrozilo takřka reálné nebezpečí, že bez aparátu nejsem schopna vyjít mezi lidi. Explozi mojí dokumentační euforie zastavil až kritický pohled na svoje fotky ve srovnání s jinými (třeba blogovýmiJ) .  A také chátrání vlastní paměti, když už je jednou něco ve foťáku, určitě si na to časem vzpomenu. Nevzpomenu. Jeden by nevěřil, jak elektronická či fotografická paměť záludně degraduje paměť vaši vlastní. Mimochodem, fotky opatřené popisem a datem jsou nutností nejen pro archiváře, což samozřejmě neznamená, že tomu tak vždycky je. Někdy přitom stačí jen slůvko či jméno na žloutnoucím obrázku, aby vám naskočil dávný příběh.  V záplavě elektronických obrázků se mi toto kouzlo vytrácelo. Došel mi také fakt, že nad fotkami už vůbec neuvažujeme. Když jsem jela na dovolenou se dvěma kinofilmy, pěkně jsem si rozmyslela, co vyblejsknu. A pak člověk trnul, zda fotky vyjdou či (v mém případě) měl dobře založený film.  Z dovolené pak většinou bylo třicet celkem kvalitních záběrů. Dnes se jich napráská tisíce, které pak někde v počítači trpělivě čekají na zpracování. Když k němu (v lepším případě) po letech dojde, nastává ona fáze tápání? Co to je? Kde to je? Kdo to je?...

Obří množství fotodokumentace je patrně chyba (a to nemluvím o fotomontážích či o tom, že dnes vlastně ani nevíte, kdy a kdo si vás někde vyfotí a pak operuje s vaší fotkou, to je zase jiné téma, byť rovněž fotografickéJ)

Neuvěřitelné, jak velké množství fotek dokáže člověk vytvořit. Úplně automaticky lze totiž fotit telefonem, tabletem či kdoví čím ještě.  Zachycení okamžiku je dnes opravdu dílem okamžiku.

Pravda, někdy je to trochu dobrodružné, putovat městem a cvakat jednu za druhou, ale na druhé straně se tím výrazně redukuje vlastní soustředění a osobní zážitky.  Já touto vánoční spekulací nechci vůbec brojit proti fotografiím, naopak, jsem velký ctitel fotoumění. Jen mě osobně zaskočilo, kolik toho mám v paměti (bohužel jen té počítačové) a jak vlastně mnohde ani nevím, proč a kde jsem fotila. Nastala fáze očisty a s tou přichází i verbální doprovod. A vlastně i velká úleva. Nemusím už všude tahat foťákJ . Zejména, když jeho historičnost budí u mladé generace takřka posměchJ. Nemáme to jednoduché, my, ctitelé starých a pomalejších médií, ke kterým patří třeba i klasická papírová fotografie.  Ale zase je nad čím dumat J. Taková mile zbytečná vánoční úvaha, nesoucí se v duchu hromadného fotografování se pod stromečkemJ.