Zabít své vlastní dítě

Děti si dnešní společnost staví na piedestal. Dělá z nich modly. V některých rodinách takřka božstva. Přesto mám z pražských ulic stále sílící pocit, že mnohé matky prostě chtějí svoje vymazlené dítě co nejrychleji zabít. Vede mě k tomu zkušenost a mnohdy nevěřícné zírání na okamžiky, kdy chvátající matka, vlekoucí vzpínajícího se drobečka za ruku, kličkuje mezi pražskou dopravou, protože prostě někam strašně spěchá. A to nemluvím o ženách s kočárkem, které „hrdinně“ do svištící ulice nastrkují vozítko se svým nic netušícím potomkem.  Některé se opírají o "nezlomnou" jistotu, že jakmile naznačí svůj úmysl vstoupit na přechod, jsou v naprostém bezpečí. Jiné se zase zaštitují kočárkem, jako by se domnívaly, že do něj nelze vozem narazit.  A další podle mého nemyslí vůbec. 

Jinak si lze těžko vysvětlit, že "skáčou" pod kola aut vedoucí vlstní  dítě či tlačící kočárek s miminkem. Zejména v době, kdy prší či sněží, není vidět na krok, je to velmi pikantní. Stejně jako v ranní špičce, kdy vlekoucí se potomek ještě spí, jenže maminka prostě tu tramvaj dohnat musí. 

Možná se pletu, ale zdá se mi, že zatímco na jedné straně se dětem nesmí vytknout sebemenší prohřešek, aby se maminka nerozčílila, na stranu druhou se riskantním chováním mnohé viditelně snaží svých potomků zbavit. 

Ostatně, statistiky by mi jistě daly za pravdu.

 Někteří (některé) se tak pohybují v dopravním provozu v podobě neřízené střely. S dítětem jako štítem proti řítícímu se vozu. Občas se stane, že zabrzdíte, ale nemusí to být vždycky pravidlem….

   Co za to může, těžko říct. Chce se mi říci, že hloupost, protože všechny matky, kličkující přes rozjetou magistrálu, disponují IQ šumící trávy. Myslím si já, ale ono to ve skutečnosti asi bude trochu jinak. Přesněji řečeno, ani vysokoškolský diplom zjevně není ochranou před podobným ujetým jednáním. 

Dalo by se tedy říct, že se jedná o určitý druh zvyšování adrenalinu, ale použít k tomu vlastního, nic netušícího potomka, je tedy, řekla bych, kapku přes čáru.

Potíž bude zjevně v tom, že ony ženy si asi nic podobného neuvědomují. Nebo nepřipouštějí. Chodci mají na přechodu přednost, a že tedy zrovna přechod není, většinou na věci nic nemění. 

Co s tímto přístupem v temných deštivých dnech těžko říct.

   Někteří  jedinci jdou dokonce ještě dál. Uprostřed ulice se zastaví a řeší se svým potomkem, zda půjde či ne. 

Po vzoru, který do dětí vtiskla tato dopravní "výchova", pak narazíte na skupinku dětí, bezelstně si hrající či jen diskutující právě uprostřed dopravní komunikace.

 V okamžiku, kdy je vidíte a rozeženete troubením, je ještě všechno v pořádku. Jenže když pak nečekaně skočí pod kola vozu, nastává problém.  Řekla bych, že dost velký a zásadní.

Akorát že se takovému chodeckému chování u dítěte lze jen těžko divit, když je k tomu vedeno od malička.

Minimálně v pražských ulicích vidím tolik matek, které patrně touží cestou do práce zabít své dítě, že až žasnu.

Řekla bych, že je nejvyšší čas vrátit dopravní výchovu znovu do škol. 

Jenže na druhou stranu vím, že pokud nejsou základní návyky vypěstované v rodině, může se škola postavit na hlavu a nezmůže nic. 

Pak je dost odvážné vypravit se s podobně nastavenými dětmi třeba někam na pěší výlet. Nikdy nevíte, kdy je napadne se rozeběhnout přes ulici, bez ohledu na jedoucí auta. Vždyť je to maminka přeci tak naučila…