Není tunel jako tunel

Nedávno jsem tady žehrala na Blanku, což je tunel, který se stává černou můrou. Ovšem dnes jsem zažila jiný tunel, ke kterému jsem přistupovala s velkým respektem. Strčili mě do tunelu magnetické rezonance. Vždycky jsem to díky americkým filmům vnímala jako poslední štaci před smrtí:-), a nejednou jsem toho přímým účastníkem. Paní doktorka si už nevěděla rady s mými soustavně bolavými zády a tak mě vyslala na misi na Chodov.  Z Letné je to trochu výprava a tak jsem si na ni rezervovala celé odpoledne. Když jsem se svou mizernou orientací kliniku objevila, začal byrokratický proces veškerých zápisů, dotazníků a papírů. Vzhledem k tomu, že toto zařízení vůbec nevypadá na to, že by zdravotnictví bylo v nějaké krizi, dalo se to i vydržet. Vždycky je v hezkém prostředí lépe. Sice i tady jsme se propracovali k mírnému, asi patnáctiminutovému zpoždění oproti objednání, ale zvládla jsem to. Proces tunelování už byl krapet horší. Jednak se probudila moje klaustrofogie a nájezd do uzavřeného prostoru mi opravdu nedělal dobře. A když jsem se aklimatizovala, přišel zvukový útok. Sice jsem byla vybavena špunty do uší, ale i tak to byla hrůza. Pro mě tedy určitě. Navíc se intenzita zvuků měnila, takže nešlo přivyknout. Vždycky jsem sebou škubla a to je úkon při magnetické rezonanci nežádoucí. Možná i proto jsem tam ležela celých čtyřicet minut. Poté mě pan doktor vysunul, já se ověsila všemi kovovými přívěsky včetně naušnic, které jsem musela odložit v miniaturní kabince, a vystresovaně čekala na výsledek. Dostala jsem cédéčko a byla nasměrována k východu. Dokázala jsem zabloudit i tady, během té hodiny jsem dokázala zapomenout, kudy jsem vcházela. Naštěstí personál mě laskavě usměrnil a já se mohla ponořit do útrob MHD a vrátit se zpátky na Letnou. K našemu letenskému tunelu. Zatímco Blanka ničí moje nervy, tenhle snad pomůže mým zádům.Není prostě tunel jako tunel:-)