Polštář v uličce lásky

Po dlouhé době jsem se vydala do divadla. Činoherní klub mám ráda, jen jsem ho v poslední době dost opomíjela. Proto jsem byla tolik překvapená, když jsem cestou pro lístky míjela červené lucerničky vykřičených domů. Nutno konstatovat, že večer cestou z divadla to bylo ještě divočejší. Tak mě napadá, co na to magistrát? To je normální, aby v samotném centru města, takhle okatě a v takovém množství, probíhala prostituce? Jak to, že to někdo povolil? No, to jsou asi otázky, na které odpověď opatrně nenajdeme. Ulice Ve Smečkách je prostě bordel ulička. A Pan Polštář, představení na kterém jsem byla, totálně drsný.  To bylo moje další překvapení. Šla jsem tam nepřipravena a byla to hrůza. Vraždění malých dětí. Ani jako učitelka tomu nefandím.:-) Hra má své poselství, ale neměla jsem sílu ho dešifrovat. Po pracovním vypětí si raději dopřávám něco lehčího, k vyčištění hlavy. To Pan Polštář tedy rozhodně nebyl. Dál uvádím kousek z recenze v MF Dnes, škoda, že jsem si ji nepřečetla před divadlem. Zůstalo by mi 360 korun za lístek. Takže tohle divadlo citlivým duším nedoporučuji. Stejně jako procházku ulicí Ve Smečkách. Je to drsné Odnikud nikam.
Recenze:
Pan Polštář je pouze pro otrlé diváky

Vladimír Hulec - MfDnes
Pan Polštář je špatná hra, kterou v pražskou Činoherním klubu skvěle zahráli. Autor opustil rodné Irsko a vydal se do neznámé totalitní země. Tam dva policisté bezohledně vyslýchají úchylného spisovatele, který píše patologické horory o mrtvých, znetvořených či vraždících dětech a ty pak předčítá svému mentálně retardovanému bratrovi. V kritikách angloamerických premiér se dočteme: Je to, jako by pohádky bratří Grimmů rozsekal Quentin Tarantino sekáčkem na maso.
Ondřej Sokol a herci s ním předkládají divákovi propracované, naturalisticky zahrané studie patologicky se chovajících individuí.
Pan Polštář je divoká groteska, ve které zvolený freudistický a detektivní model slouží k postmoderní hře využívající odkazy na kriminálky, horory, strašidelné pohádky, černou kroniku, totalitní policejní praktiky a podobně. Tomu všemu se autor vysmívá, ale současně poukazuje na násilí v dnešním světě i necitlivost člověka, kterým snad už nic neotřese.
Z toho pohledu jsou asi nejadekvátněji zahrané postavy policistů, zvláště hromotluk Ariel v podání Jaromíra Dulavy. Jeho výhrůžky násilím a závěrečné plačtivé zkolabování je přesně na hraně oné uvěřitelné neuvěřitelnosti, na které by se mělo odehrávat celé představení. Dokonalou studii mentálně retardovaného nabízí Marek Taclík v roli Michala. Jeho v podstatě absolutní, naturalistický realismus je svým způsobem dokonalým vyjádřením takovéto postavy.
Bohužel právě zde se inscenace nejvíce vzdaluje grotesce a blíží planému psychologizování. Nejtěžší úlohu má Ondřej Vetchý v roli spisovatele Katuriana. Podává přesvědčivý, subtilní výkon, s jasně čitelným psychologickým vývojem postavy. Tím se však naprosto míjí s žánrem grotesky. Tak jako se s ním míjí celá inscenace.
Takto inscenovaný McDonagh působí jako naivní, prostoduchá studie úchylných lidí. O to však ve hře jde až v druhém či třetím plánu. Ten první – grotesku, parodii – inscenace postrádá. Proto jí chybí břitkost, razance, spád, ostré střihy, uvolněnost.
"Lidé by měli z divadla odcházet se stejným pocitem, s jakým odcházejí z opravdu dobrého rockového koncertu…" citují v programu atora. Z Činoherního klubu odcházíte spíše jako z vědecké přednášky o důvodech chování vrahů dětí, která je doplněna o naturalistické ukázky. Jen pro otrlé, tak by nejspíš zněla její nejpřesnější charakteristika.