Šla jsem si pak spravit náladu do knihkupectví na Letnou a neuváženě se zeptala, zda neposkytují nějakou slevu. „Jo, ale jen do šestadvaceti a tu vy rozhodně mít nebudete,“ zněla chladná odpověď. Ne snad, že bych se cítila vypadat na šestadvacet, ale takhle natvrdo mi to už dlouho nikdo neřekl. Ani jsem se po tomto zážitku nevypravila fotit do Rossmanna. Jdu zdeptaně domů a docela zírám.Kde to jsem?
Naše mini-ulička se nevím, proč stala častým terčem filmařů, takže u nás se točí. Z naší vietnamské večerky se rázem stal Magasin maroca, kolem vyrostly francouzské značky. Francouzská iluze mi drobet zvedla náladu, což bylo způsobeno i tím, že mě filmaři pustili domů. V létě se totiž zdráhali, prý bych jim kazila záběr, tak jsem musela stepovat na ulici, zatímco kolem procházela dvojice gestapáckých důstojníků. Uznávám, že moje vskutku plná postava nikterak neevokuje válečné strádání, ale postávat s nákupem na ulici než skončí několik akcí rozhodně nebylo nic moc. Dnes jsem tedy domů mohla, ovšem náladu mi rázem zkazili dělníci, kteří vedle zateplují dům, což je samozřejmě provázeno náležitě hlasitou kulisou. Nic pro milovníky ticha. Tak jsem vrazila špunty do uší, nalila si po francouzsku sklenku bílého a usedla k počítači. Ten dnešek byl prostě Odnikud nikam.
Žádné komentáře:
Okomentovat